od Neda Dobose, Tlumočník, 25. dubna 2022
Fráze „abychom nezapomněli“ vyjadřuje morální soud, že je nezodpovědné – ne-li trestuhodné – nechat minulé války vymizet z kolektivní paměti. Známý argument pro tuto povinnost pamatovat je zachycen vtipem „ti, kdo zapomínají na historii, je předurčeno ji opakovat“. Musíme si pravidelně připomínat hrůzy války, abychom udělali vše, co je v našich silách, abychom se jí v budoucnu vyhnuli.
Problém je v tom, že výzkum naznačuje, že opak může být pravdou.
Jedna Nedávná studie zkoumali účinky ponurého „zdravého“ vzpomínání (ne typu, který oslavuje, oslavuje nebo dezinfikuje válku). Výsledky byly kontraintuitivní: i tato forma připomínání způsobila, že účastníci byli pozitivněji nakloněni válce, nehledě na pocity hrůzy a smutku, které vzpomínkové aktivity vyvolávaly.
Část vysvětlení spočívá v tom, že přemýšlení o utrpení příslušníků ozbrojených sil vzbuzuje jejich obdiv. Smutek tak ustupuje pýše, a tím jsou averzivní emoce, které zpočátku vyvolávají připomínky, vytlačovány pozitivnějšími afektivními stavy, které zvyšují vnímanou hodnotu války a její veřejné přijetí jako politického nástroje.
Jak je to s myšlenkou, že připomínání památky obnovuje v lidech uznání míru, který se v současnosti těší, a institucionálních struktur, které jej podporují? Královna Alžběta II. naznačila tento údajný přínos vzpomínkových rituálů v roce 2004, když navrhl že „při vzpomínce na strašlivé válečné utrpení na obou stranách uznáváme, jak cenný je mír, který jsme v Evropě vybudovali od roku 1945“.
Z tohoto pohledu je vzpomínání hodně jako říkat milost před jídlem. "Děkuji ti, Pane, za toto jídlo ve světě, kde mnozí znají jen hlad." Obracíme svou mysl k chudobě a nedostatku, ale jen proto, abychom si lépe vážili toho, co máme před sebou, a abychom se ujistili, že to nikdy nebudeme považovat za samozřejmost.
Neexistují žádné důkazy o tom, že by tuto funkci plnilo i připomínání války.
V roce 2012 byla Evropské unii udělena Nobelova cena za mír za přínos k „dosáhnutí míru a usmíření, většina Američanů považuje své vojenské operace za posledních 20 let za ohavné selhání. demokracie a lidská práva v Evropě“. Těžko si představit hodnějšího nositele ceny. Usnadněním spolupráce a nenásilným řešením konfliktů mezi členskými státy si EU zaslouží velkou zásluhu za uklidnění toho, co bylo kdysi arénou nekonečných konfliktů.
Dalo by se tedy očekávat, že připomenutí si hrůz druhé světové války zvýší podporu veřejnosti pro EU a projekt evropské integrace obecně. Ale není. Výzkum publikovaný v Journal of Common Market Studies ukazuje, že připomínání Evropanů zpustošení válečných let jen málo ke zvýšení jejich podpory institucím, které od té doby udržovaly mír.
Aby toho nebylo málo, nyní to vypadá, že vděčnost – dominantní emoce pěstovaná vzpomínkovou činností – může zakrývat nezaujaté hodnocení toho, čeho naše ozbrojené síly jsou a čeho nejsou schopny dosáhnout. Zvažte následující.
Většina Američanů považuje operace své armády za posledních 20 let za ohavné selhání. Přesto většina Američanů nadále vyjadřuje větší důvěru v účinnost armády než v kteroukoli jinou sociální instituci. Zdá se, že předpovědi budoucí výkonnosti byly odděleny od hodnocení minulé výkonnosti. David Burbach z US Naval War College naznačuje, že civilisté se zdráhali přiznat – dokonce i sami sobě – nedostatek důvěry v vojáky ze strachu, že budou vypadat a/nebo se budou cítit jako nevděčníci. Vděčnost za to, co vojenský personál udělal, vede k tvrdošíjně nafouknutému veřejnému odhadu
toho, co mohou dělat.
Znepokojující je to, že přílišná sebedůvěra má tendenci plodit nadměrné používání. Přirozeně, že státy budou méně nakloněny použití vojenské síly a jejich občané budou méně nakloněni ji podporovat, kde se selhání považuje za pravděpodobný výsledek. Pokud však vděčnost izoluje důvěru veřejnosti v ozbrojené síly od nepotvrzení informací, pak se toto omezení použití vojenské síly stává fakticky diskutabilním.
To nám pomáhá pochopit, proč by se Vladimir Putin dovolával „Velká vlastenecká válka" proti nacistickému Německu, aby získal lidovou podporu pro jeho invazi na Ukrajinu. Zdá se, že vzpomínka na válku nezpůsobila, že by ruský lid ucouvnul při myšlence na další válku, pouze ke zvýšení chuti na tuto „zvláštní vojenskou operaci“. To je stěží překvapivé ve světle toho, co je dnes známo o psychologických účincích připomínání války.
Nic z toho nemá představovat přesvědčivý argument proti připomínání války, ale zpochybňuje to, že lidé jsou morálně povinni to praktikovat. Je povzbudivé věřit, že performativním vzpomínáním na minulé války pomáháme snižovat riziko budoucích válek. Dostupné důkazy bohužel naznačují, že se může jednat o zbožné přání.
