Poslední známý, kdo přežil no-landův fotbal, zemřel 22. července 2001 ve věku 106 let.
Říkají, že STARÍ vojáci nikdy nezemřou, jen zmizí. Bertie Felstead byla výjimkou. Čím byl starší, tím slavnější byl. Bylo mu více než 100 let a dlouho se usadil v pečovatelském domě v Gloucesteru, když mu prezident Jacques Chirac udělil francouzskou Légion d'Honneur. Bylo mu přes 105, když se stal nejstarším mužem v Británii. A do té doby byl ještě slavnější jako jediný, kdo přežil spontánní vánoční příměří, ke kterým došlo na západní frontě během první světové války. Několik válečných událostí je předmětem tolika kontroverzí a mýtů.
Pan Felstead, Londoner a v té době i zahradník na trhu, se dobrovolně přihlásil do služby v 1915. Později v tomtéž roce se zúčastnil druhého a posledního vánočního trucesu, zatímco se nacházel v blízkosti vesnice Laventie v severní Francii. On byl pak soukromý v Royal Welch Fusiliers, regiment Roberta Gravese, autor jedné z nejmocnějších knih o té válce, “Sbohem všemu”. Jak si na to vzpomněl pan Felstead, předvádění míru nastalo na Štědrý den z nepřátelských linií. Vojáci tam v němčině zpívali velšský hymnus „Ar Hyd y Nos“. Jejich volba hymnu byla považována za velmi uznávané uznání národnosti pluku, která je v zákopech o 100 metrů vzdálila, a Royal Welch Fusiliers odpověděli zpěvem „Dobrý král Václav“.
Po noci koledního zpěvu si pan Felstead vzpomněl, pocity dobré vůle se tak zvětšily, že za úsvitu bavorští a britští vojáci spontánně vyšplhali z jejich zákopů. Křičeli pozdravy jako „Hello Tommy“ a „Hello Fritz“, nejprve si potřásli rukama v zemi nikoho a pak se navzájem obdarovali. Německé pivo, klobásy a špičaté přilby dostávali nebo vyměňovali výměnou za hovězí maso, sušenky a tunické knoflíky.
Různé míčové hry
Hra, kterou hráli, byl, připomněl pan Felstead, drsný druh fotbalu. "Nebyla to hra jako taková, spíš kopa a zdarma pro všechny." Všechno, co vím, mohlo být 50 na každé straně. Hrál jsem, protože jsem měl opravdu rád fotbal. Nevím, jak dlouho to trvalo, pravděpodobně půl hodiny. “ Poté, jak si to pamatoval další z Fusilierů, zábavu zastavil britský seržant, který přikázal svým mužům zpět do zákopů a nevrle jim připomněl, že jsou tam „bojovat s Huny, ne se s nimi přátelit “.
Tato intervence pomohla udržet vulgární marxistický mýtus, předávaný například v muzikálu „Oh, co je krásná válka!“, Že obyčejní vojáci na obou stranách toužili jen po mírném míru a byli nadšeni nebo nuceni bojovat s jingistickými důstojníky, kteří se honili zájmu. Ve skutečnosti, důstojníci na obou stranách odstartovali několik vánočních truces v 1915 a hodně širších truces v 1914. Poté, co souhlasili s podmínkami příměří, se většina důstojníků smísila s nepřítelem stejně jako jejich muži.
Ve svém popisu příměří Robert Graves vysvětlil proč. "[Můj prapor] si nikdy nedovolil mít k Němcům žádné politické pocity." Povinností profesionálního vojáka bylo jednoduše bojovat proti komukoli, komu jej král přikázal bojovat ... Vánoční bratrství z roku 1914, jehož se prapor účastnil mezi prvními, mělo stejnou profesionální jednoduchost: žádná emocionální přestávka, toto, ale běžná vojenská situace tradice - výměna zdvořilostí mezi důstojníky nepřátelských armád. “
Podle Bruce Bairnsfathera, jednoho z nejpopulárnějších vojáků z první světové války, byli Tommiové stejně tvrdohlaví. Napsal, že na těchto stranách během těchto příměstů nebyl ani atom nenávisti, “a přesto, na naší straně, ne na okamžik byla vůle vyhrát válku a vůle je porazit. Bylo to jako interval mezi koly v přátelském boxerském zápase. “
Mnoho současných britských zpráv o příměřích pomáhá vyvrátit další mýtus: že úřady uchovávaly veškeré znalosti bratrství před veřejností doma, aby to nepoškodilo morálku. Populární britské noviny a časopisy tiskly fotografie a kresby německých a britských vojáků, kteří společně slavili Vánoce v zemi nikoho.
Je však pravda, že vánoční příměří se v pozdějších letech války neopakovala. V letech 1916 a 1917 neúnavné zabíjení vyhlazovací války natolik prohloubilo nepřátelství na obou stranách, že přátelská setkání v zemi nikoho byla téměř nemyslitelná, dokonce ani o Vánocích.
Pan Felstead patřil mezi nejmilejší z Tommies. On se vrátil domů pro léčbu nemocnice poté, co byl zraněn v bitvě Somme v 1916 ale se zotavil dostatečně se kvalifikovat znovu pro službu v zámoří. Byl poslán do Salonika, kde chytil akutní malárii a poté, po dalším kouzlu zotavení v Blighty, sloužil v posledních měsících války ve Francii.
Poté, co byl demobbed, vedl poměrně nudný, slušný život. Pouze dlouhověkost ukončila jeho nejasnost. Spisovatelé a novináři se přikláněli k rozhovoru a slavili, účastníka legendárního příměří, jehož život se nakonec protáhl přes tři století. Řekl jim, že všichni Evropané, včetně Britů a Němců, by měli být přátelé.
