Autor: George Lakey, NenásilíÚnora 28, 2022
V průběhu historie lidé čelící okupaci využívali sílu nenásilného boje, aby překazili své útočníky.
Stejně jako u tolika lidí po celém světě, včetně tisíců statečných Rusů protestujících proti brutální invazi jejich země na sousední Ukrajinu, jsem si vědom nedostatečných zdrojů na obranu nezávislosti Ukrajiny a přání demokracie. Biden, země NATO a další shromažďují ekonomickou sílu, ale zdá se, že to nestačí.
Je pravda, že poslat vojáky by to jen zhoršilo. Ale co když existuje nevyužitý zdroj pro ovládání moci, o kterém se sotva vůbec uvažuje? Co když je situace se zdroji něco takového: Existuje vesnice, která se po staletí spoléhala na potok a kvůli změně klimatu nyní vysychá. Vzhledem k existujícím finančním zdrojům je vesnice příliš daleko od řeky na vybudování plynovodu a vesnice stojí před jejím koncem. Čeho si nikdo nevšiml, byl malinký pramen v rokli za hřbitovem, který by se – s nějakým vybavením na kopání – mohl stát vydatným zdrojem vody a zachránit vesnici?
Taková byla na první pohled situace Československa 20. srpna 1968, kdy se Sovětský svaz pohnul, aby znovu potvrdil svou nadvládu – česká vojenská moc to nedokázala zachránit. Vůdce země Alexandr Dubček zamkl své vojáky v jejich kasárnách, aby zabránil marným šarvátkám, které by mohly vést pouze ke zraněním a zabitím. Když vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do jeho země, napsal svým diplomatům v OSN pokyny, aby tam případ předložili, a půlnoční hodiny využil k tomu, aby se připravil na zatčení a osud, který ho čekal v Moskvě.
Dubček, zahraniční reportéři ani nájezdníci si však nevšimli, že v rokli za hřbitovem se nacházel ekvivalent vodního zdroje. To, co na to zapůsobilo, byly předchozí měsíce živého politického vyjádření rostoucího hnutí disidentů odhodlaných vytvořit nový druh společenského řádu: „socialismus s lidskou tváří“. Velké množství Čechů a Slováků bylo v pohybu již před invazí a jednali společně a vzrušeně rozvíjeli novou vizi.
Jejich hybnost jim dobře posloužila, když invaze začala, a skvěle improvizovali. 21. srpna došlo v Praze ke krátkému zastavení, které údajně pozorovaly statisíce lidí. Představitelé letiště v Ruzyni odmítli zásobovat sovětská letadla palivem. Na řadě míst se davy postavily do cesty protijedoucím tankům; v jedné vesnici občané vytvořili lidský řetěz přes most přes řeku Úpu po dobu devíti hodin, což přimělo ruské tanky, aby nakonec otočily ocas.
Na tancích byly namalovány hákové kříže. Byly distribuovány letáky v ruštině, němčině a polštině vysvětlující útočníkům, že se nemýlili, a mezi zmatenými a defenzivními vojáky a rozhněvanou českou mládeží se vedly nespočetné diskuse. Armádní jednotky dostaly špatné směry, změnily se značení ulic a dokonce i nápisy vesnic a došlo k odmítnutí spolupráce a jídla. Utajené rozhlasové stanice vysílají rady a zprávy o odporu pro obyvatelstvo.
Druhý den invaze demonstrovalo na Václavském náměstí v Praze údajně 20,000 10 lidí; třetí den jednohodinové přerušení práce zanechalo náměstí děsivě nehybné. Čtvrtý den mladí studenti a dělníci vzdorovali sovětskému zákazu vycházení nepřetržitým vysedáváním u sochy sv. Václava. Devět z XNUMX lidí v ulicích Prahy mělo v klopě české vlajky. Kdykoli se Rusové pokusili něco oznámit, lidé vyvolali takový rámus, že Rusy nebylo slyšet.
Velká část energie odporu byla vynaložena na oslabení vůle a zvýšení zmatku invazních sil. Třetího dne sovětské vojenské úřady rozšiřovaly letáky svým vlastním vojákům s protiargumenty vůči českým. Další den začala rotace a do měst přicházely nové jednotky, které měly nahradit ruské síly. Vojáci, neustále konfrontovaní, ale bez hrozby zranění osob, rychle táli.
Pro Kreml, stejně jako pro Čechy a Slováky, šlo o hodně. K dosažení svého cíle nahradit vládu byl Sovětský svaz údajně ochoten přeměnit Slovensko na sovětskou republiku a Čechy a Moravu na autonomní oblasti pod sovětskou kontrolou. Co však Sověti přehlédli, je, že taková kontrola závisí na ochotě lidí nechat se ovládat – a tato ochota byla sotva vidět.
Kreml byl nucen ke kompromisu. Místo zatčení Dubčeka a uskutečnění jejich plánu Kreml přijal vyjednané urovnání. Obě strany kompromisy.
Češi a Slováci byli brilantní nenásilní improvizátoři, ale neměli žádný strategický plán – plán, který by mohl uvést do hry jejich ještě mocnější zbraně trvalé ekonomické nespolupráce a navíc využít jiné dostupné nenásilné taktiky. I tak dosáhli toho, v co většina věřila svému nejdůležitějšímu cíli: pokračovat v české vládě spíše než v přímé vládě Sovětů. Vzhledem k okolnostem to bylo v tuto chvíli pozoruhodné vítězství.
Mnoha pozorovatelům v jiných zemích, kteří přemýšleli o potenciálu využití nenásilné moci k obraně, byl srpen 1968 otevřením očí. Československo však nebylo poprvé, kdy reálné existenční hrozby podnítily nové úvahy o obvykle opomíjené síle nenásilného boje.
Dánsko a slavný vojenský stratég
Stejně jako neustálé hledání pitné vody, která může udržet život, hledání nenásilné moci, která může bránit demokracii, přitahuje technology: lidi, kteří rádi přemýšlejí o technice. Takovým člověkem byl BH Liddell Hart, slavný britský vojenský stratég, kterého jsem potkal v roce 1964 na Oxfordské univerzitní konferenci o civilní obraně. (Bylo mi řečeno, abych mu říkal „Sir Basil.“)
Liddell Hart nám řekl, že byl brzy po druhé světové válce pozván dánskou vládou, aby s ní konzultoval strategii vojenské obrany. Učinil tak a poradil jim, aby nahradili svou armádu nenásilnou obranou nasazenou vyškoleným obyvatelstvem.
Jeho rada mě podnítila, abych se blíže podíval na to, co Dánové vlastně dělali, když byli během druhé světové války vojensky okupováni sousedním nacistickým Německem. Dánská vláda samozřejmě věděla, že násilný odpor je marný a povede jen k mrtvým a zoufalým Dánům. Místo toho se duch odporu rozvinul jak nad zemí, tak pod zemí. Když nacistický režim zesílil pronásledování Židů, dánský král vzdoroval symbolickými činy, jezdil na koni ulicemi Kodaně, aby udržel morálku, a nosil židovskou hvězdu. Mnoho lidí ještě dnes ví o velmi úspěšný masový židovský útěk do neutrálního Švédska zaimprovizovaného dánským undergroundem.
S nástupem okupace si Dánové stále více uvědomovali, že jejich země je pro Hitlera cenná pro svou ekonomickou produktivitu. Hitler zvláště počítal s Dány, že pro něj postaví válečné lodě, což je součást jeho plánu napadnout Anglii.
Dánové pochopili (ne všichni?), že když na vás někdo v něčem závisí, dává vám to sílu! Dánští dělníci se tak přes noc změnili z pravděpodobně nejskvělejších stavitelů lodí své doby na nejnemotornější a neproduktivní. Nástroje byly „náhodou“ shozeny do přístavu, netěsnosti se „samo od sebe“ objevily v nákladových prostorech lodí a tak dále. Zoufalí Němci byli někdy nuceni odtáhnout nedokončené lodě z Dánska do Hamburku, aby je dokončili.
Jak odpor narůstal, stávky byly stále častější a dělníci opouštěli továrny brzy, protože „Musím se vrátit k péči o zahradu, dokud je ještě trochu světla, protože moje rodina bez naší zeleniny hladoví.“
Dánové našli tisíc a jeden způsob, jak zabránit Němcům v jejich použití. Tato rozšířená, energická kreativita stála v ostrém kontrastu s vojenskou alternativou kladení násilného odporu – prováděného pouze procentem populace – která by zranila a zabila mnohé a téměř všem přinesla kruté strádání.
Faktoring v roli tréninku
Byly zkoumány další historické případy skvělého improvizovaného nenásilného odporu vůči invazi. Norové, aby nebyli předraženi Dány, využili čas pod nacistickou okupací nenásilně zabránit nacistickému převzetí moci jejich školského systému. Stalo se tak navzdory konkrétním rozkazům norského nacisty, který měl na starosti zemi Vidkun Quisling, který byl podporován německou okupační armádou o jedné pájce na 10 Norů.
Další účastník oxfordské konference, Wolfgang Sternstein, dělal svou dizertační práci o Ruhrkampf – tzv. 1923 nenásilný odpor německých dělníků k invazi francouzských a belgických jednotek do centra výroby uhlí a oceli v údolí Porúří, které se snažily zmocnit se výroby oceli pro německé reparace. Wolfgang mi řekl, že to byl vysoce účinný boj, který požadovala tehdejší německá demokratická vláda, Výmarská republika. Ve skutečnosti to bylo tak účinné, že francouzská a belgická vláda odvolaly své jednotky, protože celé údolí Porúří začalo stávkovat. "Nechte je kopat uhlí svými bajonety," řekli dělníci.
Co mi na těchto a dalších úspěšných případech připadá výjimečné, je to, že nenásilní bojovníci se zapojili do svého boje bez výhody výcviku. Který velitel armády by vydal rozkaz k boji, aniž by je předtím vycvičil?
Viděl jsem z první ruky, jaký to byl rozdíl pro severní studenty v USA trénoval jít na jih do Mississippi a riskovat mučení a smrt z rukou segregátorů. Freedom Summer 1964 považovalo za nezbytné být trénován.
Takže jako aktivista zaměřený na techniku myslím na efektivní mobilizaci k obraně vyžadující promyšlenou strategii a solidní trénink. Vojáci by se mnou souhlasili. A co mi proto vrtá hlavou, je vysoký stupeň účinnosti nenásilné obrany v těchto příkladech bez užitku z obou! Zvažte, čeho by mohli dosáhnout, kdyby byli také bezpečně podporováni strategií a školením.
Proč by tedy žádná demokratická vláda – ne v patách vojensko-průmyslového komplexu – nechtěla vážně prozkoumat možnosti civilní obrany?
