Exkluzivně: Média opět padla do neokonzervativní pasti.
Po mnoho let, hlavní americké instituce, od Pentagonu až po 9 / 11, prosazovaly linii, kterou Írán tajně spolupracoval s Al-Káidou před teroristickými útoky 9 / 11 i po nich. Důkazy pro tyto tvrzení však zůstaly tajné nebo povrchní a vždy velmi sporné.
Začátkem listopadu však média hlavního proudu tvrdila, že mají svou „kuřáckou zbraň“ - dokument CIA, který napsal neidentifikovaný úředník al-Káidy a který byl vydán ve spojení s dokumenty 47,000, které nikdy předtím nebyly vidět, zabavené z domu Usámy bin Ládina v Pákistánu Abbottabad .
Projekt Associated Press hlášeny že dokument al-Káidy „podle všeho posiluje tvrzení USA, že Írán podpořil extremistickou síť vedoucí k teroristickým útokům 11 v září“. Wall Street Journal řekl dokument „poskytuje nový pohled na vztah Al-Káidy s Íránem, což naznačuje pragmatickou alianci, která vznikla ze společné nenávisti vůči Spojeným státům a Saúdské Arábii“.
NBC News napsal, že dokument ukazuje, že „na různých místech ve vztahu… Írán nabídl pomoc Al-Káidě ve formě„ peněz, zbraní “a„ školení v táborech Hizballáhu v Libanonu výměnou za stávkující americké zájmy v Perském zálivu “ z toho, že Al-Kajda nabídku odmítla. Bývalý mluvčí Národní bezpečnostní rady Obamy Ned Price, který napsal Atlantik, šel ještě dále, tvrzení že dokument obsahuje zprávu o „dohodě s íránskými úřady o hostiteli a výcviku členů saudsko-al-Káidy, pokud se dohodli na spiknutí proti jejich společnému nepříteli, americkým zájmům v oblasti Perského zálivu“.
Žádná z těchto mediálních zpráv však nebyla založena na pečlivém čtení obsahu dokumentu. Dokument jazyka 19 - arabský jazyk, který byl plně přeložen TAC, nepodporuje mediální vyprávění o nových důkazech o spolupráci Íránu a Al-Káidy, ať už před nebo po 9 / 11. Neexistuje žádný důkaz o konkrétní íránské pomoci al-Káidě. Naopak potvrzuje předchozí důkazy o tom, že íránské úřady rychle zaokrouhlily ty pracovníky Al-Káidy žijící v zemi, když je dokázaly sledovat, a držely je v izolaci, aby zabránily dalšímu kontaktu s jednotkami Al-Kajdy mimo Írán.
Ukazuje to, že dělníci Al-Káidy byli vedeni k přesvědčení, že Írán je jejich přívětivou stránkou, a byli docela zaskočeni, když byli jejich lidé na konci roku 2002 ve dvou vlnách zatčeni. To naznačuje, že je Írán hrál a získal důvěru bojovníků a zároveň maximalizovat inteligenci týkající se přítomnosti Al-Káidy v Íránu.
Nicméně, tento účet, který vypadá, že byl napsán střední úrovní al-Káida al-Káidy v 2007, vypadá, že posílí vnitřní Al Kajda vyprávění, že teroristická skupina odmítla íránské blandishments a byl opatrný nad čím oni viděli jak nedůvěryhodnost na straně. Íránců. Autor tvrdí, že Íránci nabídli členům Saúdské Al-Kajdy, kteří vstoupili do země, „peníze a zbraně, co potřebují, a školení s Hizballáhem výměnou za to, že zasáhli americké zájmy v Saúdské Arábii a v Perském zálivu“.
Ale není ani slovo o tom, zda byly nějaké íránské zbraně nebo peníze skutečně dány bojovníkům al-Káidy. A autor si je vědom toho, že Saudové byli mezi těmi, kteří byli deportováni během rozsáhlých zatýkání, a zpochybňovali, zda se v této otázce vůbec něco stalo.
Autor navrhuje, aby Al-Káida zásadně odmítla íránskou pomoc. "Nepotřebujeme je," trval na svém. "Díky Bohu se bez nich obejdeme a nic z nich nemůže vyjít, kromě zla."
Toto téma je samozřejmě důležité pro zachování organizační identity a morálky. Ale později v dokumentu, autor vyjadřuje hlubokou hořkost o tom, co zřejmě cítili, byl iránský dvojí obchod v 2002 na 2003. „Jsou připraveni hrát,“ píše o Íráncích. „Jejich náboženství je lži a mlčení. A obvykle ukazují, co je v rozporu s tím, co je v jejich mysli…. Je s nimi dědičná, hluboko v jejich povaze. “
Autorka připomíná, že pracovníci Al-Kajdy byli v březnu nařízeni k přesunu do Íránu 2002, tři měsíce poté, co opustili Afghánistán pro Vazíristán nebo kdekoli jinde v Pákistánu (mimochodem tento dokument nic neříká o žádné činnosti v Íránu před 9 / 11) . Uznává, že většina jeho kádrů vstoupila do Íránu nelegálně, i když někteří z nich získali víza od íránského konzulátu v Karáčí.
Mezi nimi byl Abu Hafs al Mauritani, islámský učenec, kterému vedení shury v Pákistánu nařídilo, aby Írán požádal o povolení Íránu pro bojovníky a rodiny Al-Káidy, aby prošli Íránem nebo aby tam zůstali delší dobu. Byl doprovázen středními a nižšími kádry, včetně těch, kteří pracovali pro Abu Musab al Zarqawi. Účet jasně naznačuje, že Zarqawi sám zůstal v úkrytu po nelegálním vstupu do Íránu.
Abu Hafs al Mauratani dosáhl dohody s Íránem, podle účtu al-Káidy, ale neměl nic společného s poskytováním zbraní nebo peněz. Jednalo se o dohodu, která jim umožnila zůstat po určitou dobu nebo projít zemí, ale pouze za podmínky, že dodržují velmi přísné bezpečnostní podmínky: žádné schůzky, žádné používání mobilních telefonů, žádné pohyby, které by přitahovaly pozornost. Účet připisuje tato omezení iránským obavám z americké odplaty - což byla nepochybně součástí motivace. Je však jasné, že Írán vnímal Al-Káidu jako extremistickou bezpečnostní hrozbu pro sebe.
Anonymní účet operátora al-Káidy je zásadní informací s ohledem na naléhání neokonzervativců, aby Írán plně spolupracoval s al-Káidou. Dokument ukazuje, že to bylo mnohem složitější. Kdyby íránské orgány odmítly přijmout skupinu Abu Hafs, která cestuje s pasem za přátelských podmínek, bylo by mnohem obtížnější shromažďovat informace o osobách al-Kájdy, o nichž věděli, že vstoupili nelegálně a skrývali se. S těmi legálními návštěvníky Al-Káidy, kteří jsou pod dohledem, mohli identifikovat, najít a nakonec zaokrouhlit skrytou al-Kajdu, stejně jako ty, kteří přišli s pasy.
Většina návštěvníků al-Kájdy se podle dokumentu al-Káidy usadila v Zahedanu, hlavním městě Sistánu a provincie Balúčistánu, kde většina obyvatelstva je sunnitů a mluví Baluchi. Oni obecně porušili bezpečnostní omezení uložená Íránci. Oni navázali spojení s Baluchis - kdo on poznámky byly také Salafists - a začal pořádat setkání. Někteří z nich dokonce telefonicky kontaktovali se salfistickými militanty v Čečensku, kde se konflikt rychle vymkl kontrole. Saif al-Adel, jeden z vedoucích osobností al-Káidy v Íránu, později ukázal, že bojový kontingent al-Káidy pod velením Abu Musab al Zarqawi začal okamžitě reorganizovat, aby se vrátil do Afghánistánu.
První íránská kampaň zaokrouhlit pracovníky al-Káidy, o nichž se autor dokumentů domnívá, že je zaměřena na Zahedana, přišla v květnu nebo červnu 2002 - ne více než tři měsíce poté, co vstoupili do Íránu. Zatčení byli uvězněni nebo deportováni do svých domovských zemí. Saúdský ministr zahraničí chválil Írán v srpnu za to, že v červnu převezl podezřelé z 16 Al-Kajdy na vládu Saúdské Arábie.
V únoru 2003 íránská bezpečnost zahájila novou vlnu zatčení. Tentokrát zachytili tři hlavní skupiny operátorů al-Káidy v Teheránu a Mašadu, včetně Zarqawi a dalších špičkových vůdců v zemi, podle dokumentu. Saif al Adel později odhaleno na postu na webových stránkách pro-Al-Kajdy v 2005u (oznámeno v deníku Saudské republiky Asharq al-Awsat), že Íráncům se podařilo zachytit 80 procenta skupiny spojené se Zarqawi a že "způsobil neúspěch 75 procenta našeho plánu."
Anonymní autor píše, že původní íránská politika měla deportovat ty, kteří byli zatčeni, a že Zarqawi bylo dovoleno jít do Iráku (kde zaútočil na šíitské a koaliční síly až do své smrti v 2006). Ale pak, jak říká, politika se náhle změnila a Íránci přestali deportovat, místo toho se rozhodli ponechat vedoucího vedení al-Kájdy ve vazbě - pravděpodobně jako vyjednávací žetony. Ano, Írán deportoval 225 podezřelé z al-Káidy do jiných zemí, včetně Saúdské Arábie, v 2003. Vedoucí představitelé al-Káidy se však konali v Íránu, ne jako vyjednávací žetony, ale pod přísnou bezpečností, aby jim zabránili komunikovat se sítěmi al-Káidy jinde v regionu, což Bushova administrativa nakonec přiznala.
Po zatčení a uvěznění vyšších osobností al-Káidy se vedení Al-Káidy na Írán čím dál víc hněvalo. V listopadu 2008 neznámí ozbrojenci unesený íránský konzulární úředník v Peshawar, Pákistán, a v červenci 2013, al-Káida operátoři v Jemenu unesli íránský diplomat. V březnu 2015, Írán hlášenyNa oplátku za propuštění diplomata v Jemenu propuštěn pět vězněných Al-Káidy, včetně Saida al-Adela. V dokumentu převzatém z Abbottabádské sloučeniny a publikovaném Centrem pro boj proti terorismu ve West Pointu v roce 2012, vysoký úředník Al-Káidy napsal, „Věříme, že naše úsilí, které zahrnovalo eskalaci politické a mediální kampaně, hrozby, které jsme udělali, únos jejich přítele komerčního poradce na íránském konzulátu v Peshawar, a další důvody, které je vyděsily na základě toho, co viděli (my jsme schopny), být mezi důvody, které je vedly k urychlení (propuštění těchto vězňů).
Byly doby, kdy Írán pohlížel na Al-Káidu jako na spojence. Bylo to během války mudžahedinů proti sovětským jednotkám v Afghánistánu a bezprostředně po ní. To bylo samozřejmě období, kdy CIA podporovala také bin Ládinovo úsilí. Ale poté, co se Taliban chopil moci v Kábulu v roce 1996 - a zejména poté, co jednotky Talibanu zabily 11 íránských diplomatů v Mazar-i-Sharif v roce 1998 - se íránský pohled na Al-Káidu zásadně změnil. Od té doby ji Írán jednoznačně považuje za extrémní sektářskou teroristickou organizaci a za svého přísežného nepřítele. Co se nezměnilo, je odhodlání amerického národního bezpečnostního státu a příznivců Izraele zachovat mýtus o trvalé íránské podpoře Al-Káidy.
Gareth Porter je nezávislý novinář a vítěz ceny 2012 Gellhorn za žurnalistiku. Je autorem mnoha knih včetně Vyrobená krize: Nespracovaný příběh iráckého jaderného vyděšení (Just World Books, 2014).
