Vždy jsem byl nadšený z mé podpory mírových jednání, která byla příliš často opomíjena při vnitřních a mezinárodních konfliktech. Je však jasné, že mezinárodní konference o Sýrii, která uspořádala své první setkání ve Vídni v říjnu 30, je fingovaná konference, která není schopna vést žádná mírová jednání, a že Obamova administrativa to věděla od začátku úplně dobře.

Administrativa hovořila o skutečnosti, že Írán byl pozván k účasti na konferenci, na rozdíl od předchozího setkání OSN o Sýrii v lednu a únoru 2014. Tato nešťastná konference vyloučila Írán na naléhání USA a jejich sunnitských spojenců, přestože mezi 40 nesyrskými pozvanými účastníky bylo několik států bez sebemenší kapacity přispět k mírovému urovnání - stejně jako Vatikán.

Účast Íránu na konferenci ve Vídni představuje pozitivní krok. Konference byla nicméně poznamenána ještě zásadnější absurditou: žádná ze syrských stran války nebyla pozvána. Jednání v roce 2014 měli přinejmenším představitelé Assadova režimu a některé ozbrojené opozice. Zjevným důsledkem tohoto rozhodnutí je, že se očekává, že se externí patroni syrských stran - zejména Ruska, Íránu a Saúdské Arábie - posunou směrem k obrysu urovnání a poté využijí svého vztahu s klienty k vynucení přijetí dohody.

Vietnamský model

Myšlenka přeskočit syrské strany konfliktu tím, že vnější moc vyjednává mírovou dohodu jménem svých klientů, je zcela logicky zcela abstraktně. Klasickým případem takového ujednání je americké vyjednávání Pařížské dohody se severním Vietnamcem v lednu 1973 o ukončení americké války ve Vietnamu. Celková závislost Thieuova režimu na americké pomoci a váha americké armády ve Vietnamu zajišťovala Thieuovo nucené přijetí dohody.

Je však třeba také poznamenat, že uspořádání válku neskončilo. Thieuův režim nebyl ochoten dodržovat příměří nebo politické urovnání a válka pokračovala další dva roky, než ji v 1975 ukončila hlavní ofenzíva severního Vietnamu.

Ještě důležitější, pokud jde o použitelnost modelu na syrskou válku, je výrazný rozdíl mezi americkým zájmem o vyjednávání o hlavě jeho vietnamského klienta a íránskými a ruskými zájmy, pokud jde o syrskou vládu. Spojené státy jednaly o tom, aby se vymanily z války volby, která začala, stejně jako Irák, v chybném přesvědčení, že její dominantní moc zaručovala kontrolu nad situací a ve které byla nucena skončit domácím politickým tlakem. Írán naproti tomu bojuje proti válce v Sýrii, kterou považuje za zásadní pro svou bezpečnost. Politické a bezpečnostní zájmy Ruska v Sýrii mohou být méně jasné, ale také nemá motivaci dohodnout se na urovnání, které by riskovalo vítězství terorismu v Sýrii.

Zatmění „umírněné“ opozice

Vyhlídka na dodání protiasadovských sil do urovnání je ještě slabší. Pokud by opoziční síly podporované USA, které čelily syrskému režimu, a jeho zahraniční spojenci měli dostatek síly k tomu, aby režim ohrozili, mohlo by to být objektivním základem pro mírová jednání. Obamova administrativa se pokusila vyvolat dojem, že „umírněné“ síly - tedy ty, které jsou ochotny spolupracovat se Spojenými státy - jsou primární vojenskou opozicí proti Asadovu režimu. Ve skutečnosti však tyto „umírněné“ síly buď pohltily, nebo se staly spojenci s džihádisty fronty al-Nusra a jejích spojenců.

Tento dramatický posun v povaze ozbrojené opozice vůči Assadu byl poprvé patrný v září 2013. To bylo, když tři hlavní „umírněné“ islámské brigády nečekaně se připojil se spojenci al-Nusra Front v opozici vůči syrské národní koalici, která byla vytvořena v Dauhá v listopadu 2012 pod tlakem Spojených států a jejich spojenců v Zálivu.

Posun směrem k džihádistické nadvládě války proti Assadovu režimu zrychlil mezi listopadem 2014 a březnem 2015, když Syrská revoluční fronta a Harakat al-Hazm skupiny, dvě hlavní povstalecké skupiny, které získávaly zbraně od CIA nebo Saudů, byly napadeny a většinou pohlceny frontem al-Nusra.

Tento posun má zjevné důsledky pro možnost dohodnutého urovnání. Na lednové konferenci velvyslance OSN Lakhdar Brahimiho v lednu 2014 byly u opozičních skupin jediné skupiny zastoupené syrskou národní koalicí podporovanou USA, které nikdo nebral vážně, protože představuje jakoukoli vojenskou hrozbu pro režim. Z konference chyběly islámský islámský stát a franšíza al-Káidy v Sýrii, fronta al-Nusra a její spojenci, kteří takovou hrozbu představovali.

Nusřina nepřátelství k rozhovorům

Ale ani islámský stát, ani islámisté vedené na frontě Nusra nezajímali o sebemenší mírovou konferenci. Vojenská hlava islámského frontu, kterému dominuje blízký spojenec al-Nusry, Ahrar al-Sham, prohlásil, že to zváží účast jakéhokoli povstaleckého vojska na mírových rozhovorech jako „zrada“.

Co je to Obamova vláda řekla chce vidět, jak se vynoří z vídeňské konference, je „cestovní mapa“ pro přechod k moci. Vláda navíc vyjasnila, že chce zachovat instituce syrského státu, včetně syrské vojenské struktury. Islámský stát i koalice vedená al-Káidou jsou však sektářskými sunnitskými extremistickými organizacemi, které neskrývaly svůj úmysl nahradit Assadův režim islámským státem, který nemá žádné stopy po existujícím státním aparátu.

Assadův režim tedy zjevně nemá žádnou pobídku k jakékoli flexibilitě, pokud jde o požadavek na Assadův odchod ze Sýrie, když ví, že neexistuje možnost příměří nebo urovnání s islámským státem a frontem al-Nusra. Podobně ani Rusové, ani Íránci pravděpodobně nepřinutí Assadovu ruku v této otázce, aby vyjednali s nejslabším prvkem ozbrojené opozice.

Americký falešný příběh o Sýrii

Zdá se však, že politici Obamovy administrativy jsou rozhodnuti nedovolit, aby nepříjemné skutečnosti zasahovaly do její propagandistické linie na Sýrii, což znamená, že je na Rusku a Íránu, aby se o tento problém postaraly nějakým ústupkem režimu z Assadu. Státní tajemník John Kerry navrhl v rozhovoru s Kazak televizním kanálem několik dní poté, co se na vídeňské konferenci sešlo, že „způsob, jak ukončit válku, je požádat pana Assada, aby pomohl s přechodem na novou vládu“. Rusko tak neučinilo a místo toho „existuje pouze podpora režimu Assad,“ řekl Kerry a dodal, že „opozice nepřestane bojovat s Assadem“.

Je pochybné, že Kerry mýlí tak zjevně propagandistický postoj k mnohem nepoddajnější syrské politicko-vojenské realitě. Není však politicky vhodné uznat tyto skutečnosti. To by vedlo k nechtěným otázkám ohledně rozhodnutí administrativy v roce 2011 uvést její politiku do souladu se syrskými jestřáby v Rijádu, Dauhá a Istanbulu, kteří byli natolik nakloněni změně režimu v Sýrii, že jim bylo nejen lhostejné k nárůstu džihádistů v Sýrii, ale také užitečný nástroj, jak se zbavit Assada.

Nyní je cena Obamovy osudové politicko-diplomatické strategie podvodnou mírovou konferencí, která uvádí do omylu zbytek světa ohledně neexistence realistického řešení války.

- Gareth Porter je nezávislým vyšetřovacím novinářem a vítězem ceny 2012 Gellhorn za žurnalistiku. Je autorem nově publikované "Produced Crisis: The Unprecedented Story of Iran Nuclear Scare".