Gareth Porter, březen 16, 2018
od TruthDig
Mediální zpravodajství a politické reakce na oznámení summitu Donald Trump o summitu se severokorejským lídrem Kim Jong Unem byly založeny na předpokladu, že nemůže uspět, protože Kim odmítne myšlenku denuklearizace. Úplná zpráva národního bezpečnostního poradce jihokorejského prezidenta Moon Jae-ina o setkání s Kim minulý týdenpokrytý Jižní korejskou agenturou Yonhap ale není zahrnuto v amerických sdělovacích prostředcích - jasně ukazuje, že Kim představí Trumpovi plán na úplnou denuklearizaci spojenou s normalizací vztahů mezi USA a Severní Koreou nebo Korejskou lidově demokratickou republikou (KLDR).
Zpráva Chung Eui-yong na večeři, kterou pořádala Kim Jong Un pro delegaci 10 v Jihoafrické republice v 5, prohlásila, že vůdce Severní Koreje potvrdil svůj „závazek k denuklearizaci Korejského poloostrova“ a že „by měl Žádný důvod vlastnit jaderné zbraně by neměl být zaručen bezpečnost [jeho] režimu a vojenské hrozby proti Severní Koreji odstraněny. “Chung uvedl, že Kim vyjádřil svou ochotu diskutovat o„ způsobech uskutečnění denuklearizace poloostrova a normalizace [US-DPRK] bilaterální vazby. “
Ale v tom, co může být nejdůležitějším nálezem ve zprávě, dodal Chung: „Co musíme věnovat zvláštní pozornost je skutečnost, že [Kim Jong Un] jasně uvedl, že denuklearizace Korejského poloostrova je poučením jeho předchůdce a že k takovému pokynu nedošlo.
Zpráva korejského národního bezpečnostního poradce je v přímém rozporu s pevnou vírou mezi americkou národní bezpečností a politickými elitami, které by Kim Čong Un nikdy nevzdal jaderných zbraní KLDR. Jak řekl Colin Kahl, bývalý úředník Pentagonu a poradce Baracka Obamy, v reakci na oznámení summitu: „Je prostě nemyslitelné, že v této chvíli přijme plnou denuklearizaci.“
Kahlovo odmítnutí možnosti jakékoli dohody na summitu předpokládá, aniž by to tak bylo, pokračování trvalého odmítání administrativ Bushe a Obamy, aby Spojené státy nabídly Severní Koreji jakoukoli pobídku ve formě nové mírové smlouvy s Severní Korea a plná normalizace diplomatických a hospodářských vztahů.
Tento model americké politiky je jednou ze stran dosud neznámého příběhu politiky severokorejské otázky. Druhou stranou příběhu je snaha Severní Koreje o využití svých jaderných a raketových aktiv, protože vyjednávací žetony dostanou Spojené státy k tomu, aby uzavřely dohodu, která by změnila americký postoj nepřátelství vůči Severní Koreji.
Pozadí studené války v této otázce spočívá v tom, že KLDR požadovala, aby vojenské velení Spojených států v Jižní Koreji zastavilo své každoroční cvičení „Team Spirit“ s jihokorejskými silami, které začalo v 1976u a zahrnulo jaderná letadla schopná USA. Američané věděli, že tato cvičení vyděsila Severokorejce, protože, jak připomněl Leon V. Sigal ve svém autoritativním výkladu jednání mezi USA a Severní Koreou, “Odvrácení cizinců, “Spojené státy učinily výslovné jaderné hrozby vůči KLDR sedmkrát.
Konec studené války v 1991 však představoval ještě hrozivější situaci. Když se Sovětský svaz zhroutil a Rusko se odpojilo od spojenců bývalého sovětského bloku, Severní Korea náhle utrpěla ekvivalent 40 snížení dovozua jeho průmyslová základna implodovala. Nepříznivě státem řízená ekonomika byla uvržena do chaosu.
Nepříznivá hospodářská a vojenská rovnováha s Jižní Koreou v posledních dvou desetiletích studené války nadále rostla. Zatímco HDP na obyvatele pro obě Koreje byl prakticky totožný se středním 1970em, dramaticky se rozcházeli od společnosti 1990, kdy HDP na obyvatele na jihu, který měl více než dvojnásobek populace na severu, již byl čtyřikrát větší než Severní Korea.
Kromě toho Sever nemohl investovat do nahrazení své vojenské technologie, takže se musel vyrovnat se zastaralými tanky, systémy protivzdušné obrany a letadly z 1950s a 1960s, zatímco Jižní Korea nadále dostávala nejnovější technologie ze Spojených států. A po vážné hospodářské krizi na severu musela být velká část pozemních sil hospodářských výrobních úkolůvčetně těžby, stavebnictví a těžby. Tato realita dala armádním analytikům stále jasněji najevo, že Korejská lidová armáda (KPA) již ani nebyla schopna provádět operaci v Jižní Koreji déle než několik týdnů.
Nakonec se Kim režim ocitl v nepříjemné situaci, kdy byl ekonomicky daleko závislejší na Číně než kdy jindy. Zakladatel KĽDR Kim Il-Sung, který čelí této silné kombinaci ohrožujícího vývoje, se ihned po studené válce pustil do radikálně nové bezpečnostní strategie: použít Severokorejské jaderné a raketové programy, aby se Spojené státy staly širší dohodou, která by vytvořila normálního diplomatického vztahu. První krok v této dlouhé strategické hře přišel v lednu 1992, kdy vládní tajemník Korejské dělnické strany Kim Young Sun odhalil překvapující novou pozici KLDR vůči Spojeným státům na schůzkách s ministrem zahraničí Arnoldem Kanterem v New Yorku. Sun řekl Kanterovi, že to chce Kim Il Sung navázat spolupráci s Washingtonem a byl připraven přijmout dlouhodobou americkou vojenskou přítomnost na Korejském poloostrově jako zajištění proti čínskému nebo ruskému vlivu.
V 1994, KLDR vyjednala s Clintonovou administrativou dohodnutý rámec, zavázala se k demontáži svého plutoniového reaktoru výměnou za mnohem více lehkých vodních reaktorů odolných proti šíření a závazku USA normalizovat politické a ekonomické vztahy s Pchjongjangem. Žádný z těchto závazků však neměl být dosažen okamžitě a americká zpravodajská média a Kongres byly z větší části nepřátelské vůči centrálnímu kompromisu v dohodě. Když se sociální a ekonomická situace Severní Koreje zhoršila ještě vážněji ve druhé polovině 1990 poté, co byla zasažena vážnými povodněmi a hladomorem, CIA vydaných zprávnaznačující hrozící kolaps režimu. Takže úředníci Clintonovy administrativy věřili, že není třeba se pohybovat směrem k normalizaci vztahů.
Po smrti Kima Il Sunga v polovině 1994u však jeho syn Kim Jong Il strkal strategii svého otce ještě energičtěji. Prováděl první test raket na dálku na dálku v 1998, aby se Clintonova administrativa dostala do diplomatických akcí v návaznosti na dohodnutý rámec. Pak ale udělal řadu dramatických diplomatických kroků, počínaje vyjednáváním moratoria na zkoušky raket na dlouhé vzdálenosti s USA v 1998 a pokračováním vyslání osobního vyslance Marshalla Jo Myonga Rok do Washingtonu, kde se setkal s Billem Clintonem v říjnu 2000.
Jo přijal závazek vzdát se programu ICBM v KLDR, jakož i jaderných zbraní v rámci velké dohody se Spojenými státy. Na setkání Bílého domu Jo podal Clintonovi dopis od Kim, který ho pozval k návštěvě Pchjongjangu. Pak on řekl Clintonovi"Když přijdete do Pchjongjangu, Kim Čong Il zaručí, že uspokojí všechny vaše obavy o bezpečnost."
Clinton rychle vyslal delegaci vedenou ministrem zahraničí Madeleine Albrightovou do Pchjongjangu, kde Kim Jong Il poskytl podrobné odpovědi na americké otázky týkající se raketové dohody. On také informoval Albright že KLDR změnila svůj názor na americkou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji a že nyní věřila, že USA na poloostrově hrály „stabilizační roli“. On navrhl, že někteří uvnitř severokorejské armády vyjádřili opozici vůči tomuto názoru, a to by bylo vyřešeno pouze tehdy, kdyby USA a KLDR normalizovaly své vztahy.
Ačkoli Clinton byl připravený jít do Pchjongjangu podepsat dohodu, on nešel, a Bush administrace pak obrátil počáteční pohyby k diplomatické dohodě se Severní Koreou iniciovanou Clintonem. Během příštího desetiletí začala Severní Korea shromažďovat jaderný arzenál a učinila významné kroky v rozvoji ICBM.
Když však bývalý prezident Clinton navštívil Pchjongjang v 2009u, aby získal propuštění dvou amerických novinářů, Kim Čong Il zdůraznil, že věci by mohly být jiné. Memorandum o setkání mezi Clintonem a Kimem, které patřilo mezi Clintonovy e-maily publikuje WikiLeaks v říjnu 2016, citoval Kim Čong Il, jak řekl: „I kdyby demokraté zvítězili v 2000, situace v bilaterálních vztazích by nedosáhla takového bodu. Všechny dohody by byly realizovány, KLDR by měla reaktory s lehkou vodou a Spojené státy by měly v komplexním světě nového přítele v severovýchodní Asii. “\ T
Americké politické a bezpečnostní elity již dlouho přijaly myšlenku, že Washington má pouze dvě možnosti: buď přijetí jaderné zbraně vyzbrojené jadernou zbraní nebo „maximální tlak“ na riziko války. Jak jiţ jiţ Korejci dokázali potvrdit, tento pohled je mrtvý. Kim Jong Un je stále zavázán k původní vizi dohody s Američany o denuklearizaci, kterou se jeho otec snažil realizovat před touto smrtí v 2011u. Skutečnou otázkou je, zda Trumpova administrativa a širší politický systém v USA mohou tuto příležitost využít.
