Autor Alfred de Zayas, World BEYOND WarZáří 28, 2023
Pokud „doktrína“ odpovědnosti za ochranu (R2P) něco znamená[1], pak se vztahuje na tragédii odehrávající se od roku 2020 v arménské republice Artsakh, známější jako Náhorní Karabach. Nezákonná agrese Ázerbájdžánu v roce 2020 doprovázená válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, jak dokumentuje mimo jiné Human Rights Watch[2], představovalo pokračování osmanské genocidy proti Arménům[3]. Měl by být řádně vyšetřen Mezinárodním trestním soudem v Haagu podle článků 5, 6, 7 a 8 Římského statutu.[4] Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev by měl být obžalován a stíhán. Za tyto zločiny nesmí existovat beztrestnost.
Jako bývalý nezávislý expert OSN a vzhledem k závažnosti ázerbájdžánské ofenzívy ze září 2023 jsem navrhl předsedovi Rady OSN pro lidská práva velvyslanci Václavu Balkovi a vysokému komisaři OSN pro lidská práva Volkeru Turkovi svolat Zvláštní zasedání Rady pro lidská práva s cílem zastavit hrozné porušování lidských práv ze strany Ázerbájdžánu a poskytnout okamžitou humanitární pomoc arménskému obyvatelstvu, které se mimo jiné stalo obětí nezákonného obležení a blokády, které způsobily smrt hladem a masivní exodus směrem k Arménie.
Tato hornatá oblast sousedící s Arménií je to, co zbylo z 3000 let starých osad arménského etnika, již Peršanů a Řeků známé jako Alarodioi, o nichž se zmiňují Darius I. a Herodotos. Arménské království vzkvétalo v římských dobách s hlavním městem Artashat (Artaxata) na řece Aras poblíž moderního Jerevanu. Král Tiridates III byl konvertován ke křesťanství svatým Řehořem Iluminátorem (Krikor) v roce 314 a ustanovil křesťanství jako státní náboženství. Byzantský císař Justinián I. reorganizoval Arménii na čtyři provincie a dokončil úkol helenizace země do roku 536.
V 8. století se Arménie dostala pod rostoucí arabský vliv, ale zachovala si svou zřetelnou křesťanskou identitu a tradice. V 11. století byzantský císař Basil II uhasil arménskou nezávislost a brzy poté území dobyli seldžučtí Turci. Ve 13. století padla celá Arménie do rukou Mongolů, ale arménský život a vzdělanost se nadále soustřeďovaly kolem kostela a uchovávaly se v klášterech a vesnických komunitách. Po dobytí Konstantinopole a zabití posledního byzantského císaře založili Osmané svou vládu nad Armény, ale respektovali výsady arménského patriarchy Konstantinopole. Ruská říše dobyla část Arménie a Náhorního Karabachu v roce 1813, zbytek zůstal pod jhem Osmanské říše. S vypuknutím první světové války začala osmanská genocida proti Arménům a dalším křesťanským menšinám. Odhaduje se, že přibližně milion a půl Arménů a téměř milion Řeků z Pontosu ve Smyrně[5] stejně jako další křesťané Osmanské říše byli vyhlazeni, první genocida 20. století.
Utrpení Arménů a zejména obyvatel Náhorního Karabachu neskončilo zánikem Osmanské říše, protože revoluční Sovětský svaz začlenil Náhorní Karabach do nové sovětské republiky Ázerbájdžán, a to i přes legitimní protesty Arménů. . Opakované žádosti o uplatnění jejich práva na sebeurčení být součástí zbytku Arménie byly sovětskou hierarchií zamítnuty. Teprve po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Arménie osamostatnila a Náhorní Karabach obdobně vyhlásil nezávislost.
Zde by byla chvíle, kdy by Organizace spojených národů zasáhla a zorganizovala sebeurčení referenda a usnadnila znovusjednocení všech Arménů. Ale ne, mezinárodní společenství a Organizace spojených národů opět selhávaly Arménům tím, že nezajistily, že nástupnické státy Sovětského svazu budou mít racionální a udržitelné hranice vedoucí k míru a bezpečnosti pro všechny. Ve skutečnosti se stejnou logikou jako Ázerbájdžán odvolal na sebeurčení a stal se nezávislým na Sovětském svazu, takže i arménská populace žijící nešťastně pod ázerbájdžánskou vládou měla právo na nezávislost na Ázerbájdžánu. Platí-li totiž zásada sebeurčení pro celek, musí platit i pro části. Ale lidem v Náhorním Karabachu bylo toto právo odepřeno a nikoho na světě to zřejmě nezajímalo.
Systematické bombardování Stepanakertu a dalších civilních center v Náhorním Karabachu během války v roce 2020 způsobilo velmi vysoké ztráty a obrovské škody na infrastruktuře. Úřady Náhorního Karabachu musely kapitulovat. O necelé tři roky později se jejich naděje na sebeurčení rozplynuly.
Ázerbájdžánské agrese proti obyvatelstvu Náhorního Karabachu představují hrubé porušení článku 2(4) Charty OSN, který zakazuje použití síly. Navíc došlo k vážnému porušení Ženevských úmluv Červeného kříže z roku 1949 a protokolů z roku 1977. Za tyto zločiny opět nebyl nikdo stíhán a nezdá se, že by někdo stíhal, pokud mezinárodní společenství nezvedne svůj hlas pobouřeně.
Blokáda potravin a zásob ze strany Ázerbájdžánu, přeříznutí Lachinského koridoru zcela jistě spadá do oblasti působnosti Úmluvy o genocidě z roku 1948, která ve svém článku II c zakazuje „Záměrné způsobování životních podmínek skupině, které má způsobit její fyzické zničení v celé nebo zčásti."[6] V souladu s tím může kterýkoli smluvní stát předložit věc Mezinárodnímu soudnímu dvoru podle článku IX Úmluvy, který stanoví „Spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu, uplatňování nebo plnění této Úmluvy, včetně těch, které se týkají odpovědnosti státu za genocidu nebo za kterýkoli z jiných činů vyjmenovaných v článku III, budou předloženy Mezinárodnímu soudnímu dvoru na žádost kterékoli ze stran sporu.“
Zároveň by měla být věc předložena Mezinárodnímu trestnímu soudu kvůli flagrantnímu spáchání „zločinu agrese“ podle definice Římského statutu a Kampaly. Mezinárodní trestní soud by měl vyšetřit fakta a obžalovat nejen ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, ale i jeho komplice v Baku a samozřejmě tureckého prezidenta Recepa Erdogana.
Náhorní Karabach je klasickým případem nespravedlivého odepření práva na sebeurčení, které je pevně zakotveno v Chartě OSN (články, 1, 55, kapitola XI, kapitola XII) a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, jehož článek 1 stanoví:
„1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují své politické postavení a svobodně sledují svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj.
- Všechny národy mohou pro své vlastní účely volně nakládat se svým přírodním bohatstvím a zdroji, aniž by tím byly dotčeny jakékoli závazky vyplývající z mezinárodní hospodářské spolupráce založené na zásadě vzájemného prospěchu a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být lid zbaven svých vlastních prostředků na živobytí.
- Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch, které mají odpovědnost za správu nesamosprávných a svěřenských území, budou podporovat realizaci práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charta Organizace spojených národů."[7]
Situace v Náhorním Karabachu není nepodobná situaci albánských Kosovanů za Slobodana Miloševiče.[8] Co má přednost? Územní celistvost nebo právo na sebeurčení? Odstavec 80 poradního stanoviska Mezinárodního soudního dvora v rozsudku v Kosovu ze dne 22. července 2010 jednoznačně upřednostnil právo na sebeurčení[9].
Je to ultima irratio, nejvyšší iracionalita a zločinná nezodpovědnost vést válku proti uplatňování práva na sebeurčení arménským obyvatelstvem Náhorního Karabachu. Jak jsem tvrdil ve své zprávě za rok 2014 pro Valnou hromadu[10], není to právo na sebeurčení, co způsobuje války, ale jeho nespravedlivé popírání. Je tedy načase uznat, že realizace práva na sebeurčení je strategií prevence konfliktů a že potlačení sebeurčení představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost pro účely článku 39 Charty OSN. V únoru 2018 jsem na toto téma hovořil před Evropským parlamentem za přítomnosti mnoha hodnostářů z Artsakhské republiky.
Mezinárodní společenství nemůže tolerovat agresi Ázerbájdžánu proti lidu Náhorního Karabachu, protože by to vytvořilo precedens, že územní celistvost by mohla být nastolena státním terorem a silou zbraní proti vůli dotčeného obyvatelstva. Představte si, že by se Srbsko pokusilo obnovit svou vládu nad Kosovem invazí a bombardováním Kosova. Jaká by byla reakce světa?
Samozřejmě jsme svědky podobného pobouření, kdy se Ukrajina snaží „obnovit“ Donbas nebo Krym, ačkoli tato území jsou z drtivé většiny osídlena Rusy, kteří nejen rusky mluví, ale cítí se Rusy a hodlají si zachovat svou identitu a své tradice. Je absurdní si myslet, že po vedení války proti ruskému obyvatelstvu Donbasu od převratu na Majdanu v roce 2014 by existovala jakákoli možnost začlenění těchto území do Ukrajiny. Od roku 2014 bylo prolito příliš mnoho krve a jistě by platila zásada „nápravné secese“. V roce 2004 jsem byl na Krymu a Donbasu jako zástupce OSN pro parlamentní a prezidentské volby. Bez stínu pochybností je velká většina těchto lidí Rusy, kteří by v zásadě zůstali ukrajinskými občany, nebýt neústavního státního převratu na Majdanu a nehorázného oficiálního podněcování k nenávisti vůči všemu ruskému, které následovalo po svržení. demokraticky zvoleného prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče. Ukrajinská vláda porušila článek 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, když pronásledovala rusky mluvící osoby na Ukrajině. Ázerbájdžánská vláda také po celá desetiletí porušuje článek 20 ICCPR kvůli podněcování nenávisti vůči Arménům.
Další hypotéza, kterou se dosud nikdo neodvážil vyslovit: Představte si, jako intelektuální cvičení, že budoucí německá vláda, opírající se o 700 let německé historie a osídlení ve střední a východní Evropě, měla násilím získat zpět staré německé provincie Východní Prusko, Pomořansko, Slezsko, Východní Braniborsko, které na konci druhé světové války obsadilo Polsko[11]. Koneckonců Němci se v raném středověku usadili a kultivovali tato území, založili města jako Königsberg (Kaliningrad), Štětín, Danzig, Breslau atd. Pamatujeme si, že na konci Postupimské konference v červenci až srpnu 1945 k článkům 9 a 13 Postupimského komuniké (nejednalo se o smlouvu) bylo oznámeno, že Polsko dostane „kompenzaci“ v zemi a že místní obyvatelstvo bude jednoduše vyhnáno – deset milionů Němců, kteří žili v těchto provinciích, brutální vyhoštění[12] což mělo za následek smrt přibližně jednoho milionu životů[13]. Kolektivní vyhnání etnických Němců Polskem v letech 1945-48, výhradně proto, že byli Němci, bylo zločinným rasistickým činem, zločinem proti lidskosti. Doprovázel ho odsun etnických Němců z Čech, Moravy, Maďarska, Jugoslávie, který si vyžádal dalších pět milionů vyhnanců a další milion mrtvých. Toto masové vyhánění a loupení většinou nevinných Němců z jejich domovin zdaleka představovalo nejhorší etnické čistky v evropských dějinách.[14] Ale opravdu by svět toleroval jakýkoli pokus Německa „obnovit“ své ztracené provincie? Neporušilo by to čl. 2 odst. 4 Charty OSN stejným způsobem, jakým ázerbájdžánský útok na Náhorní Karabach porušil zákaz použití síly obsažený v Chartě OSN, a tím ohrozil mezinárodní mír a bezpečnost?
Je to smutný komentář o stavu naší morálky, o nerespektování našich humanitárních hodnot, že mnozí z nás jsou spolupachateli zločinu mlčení a lhostejnosti vůči arménským obětem Ázerbájdžánu[15].
Vidíme klasický případ, kdy musí platit mezinárodní princip Responsibility to Protect. Ale kdo se jí dovolá na Valném shromáždění OSN? Kdo bude požadovat odpovědnost od Ázerbájdžánu?
[1] Odstavce 138 a 139 usnesení valné hromady 60/1 ze dne 24. října 2005.
[2]https://www.hrw.org/news/2020/12/11/azerbaijan-unlawful-strikes-nagorno-karabakh
https://www.hrw.org/news/2021/03/19/azerbaijan-armenian-pows-abused-custody
[3] Alfred de Zayas, Genocida proti Arménům a význam Úmluvy o genocidě z roku 1948, Haigazian University Press, Bejrút, 2010
Stálý tribunál des Peuples, Le Crime de Silence. Le Genocide des Arméniens, Flammarion, Paříž 1984.
[4] https://www.icc-cpi.int/sites/default/files/RS-Eng.pdf
[5] Tessa Hofmannová (ed.), Genocida osmanských Řeků, Aristide Caratzas, New York, 2011.
[6]
https://www.un.org/en/genocideprevention/documents/atrocity-crimes/Doc.1_Convention%20on%20the%20Prevention%20and%20Punishment%20of%20the%20Crime%20of%20Genocide.pdf
[7] https://www.ohchr.org/en/instruments-mechanisms/instruments/international-covenant-civil-and-political-rights
[8] A. de Zayas « Právo na vlast, etnické čistky a Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii » Trestněprávní fórum, sv. 6, s. 257-314.
[9] https://www.icj-cij.org/case/141
[10] A / 69 / 272
[11] Alfred de Zayas, Nemesis v Postupimi, Routledge 1977. De Zayas, Strašná pomsta, Macmillan, 1994.
De Zayas „Mezinárodní právo a masové přesuny obyvatelstva“, Harvard International Law Journal, sv. 16, str. 207-259.
[12] Viktor Gollancz, Naše ohrožené hodnoty, Londýn 1946, Gollancz, V nejtemnějším Německu, Londýn 1947.
[13] Statisticsches Bundesamt, Die deutschen Vertreibungsverluste, Wiesbaden, 1957.
Kurt Böhme, Gesucht Wird, Deutsches Rotes Kreuz, Mnichov, 1965.
Zpráva Společné pomocné komise Mezinárodního červeného kříže, 1941-46, Ženeva, 1948.
Bundesministerium für Vertriebene, Dokumentation der Vertreibung, Bonn, 1953 (8 svazků).
Das Schweizerische Rote Kreuz – Eine Sondernummer des deutschen Flüchtlingsproblems, č. 11/12, Bern, 1949.
[14] A. de Zayas, 50 tezí o odsunu Němců, Inspirace, Londýn 2012.
[15] Viz můj rozhovor BBC o Náhorním Karabachu, 28. září 2023, začátek v 8:50. https://www.bbc.co.uk/programmes/w172z0758gyvzw4
