David Swanson, World BEYOND War, Prosinec 15, 2021
kniha Edwarda Ticka, Návrat domů ve Vietnamu, se skládá z krásných a silných básní. Ale nemůžu si pomoct a přeji si, aby nebyly potřeba. Stejně jako někteří členové Veterans For Peace mluví o ctění veteránů tím, že přestanou vytvářet další veterány, přál bych si, abychom mohli uctít tyto básně tím, že odstraníme potřebu – a je to zjevně potřeba, nikoli touha – aby kdokoli psal další jim. Jiné druhy poezie by byly vítány!
Básně se zabývají tématem amerických veteránů, kteří se vracejí do Vietnamu, aby našli usmíření a – v mnoha případech – vyřešili své duševní trápení způsobem, který desetiletí terapie ve Spojených státech nedokázala. Doufám, že lidé mohou číst tyto básně s ohledem na potřebu zabránit tomu, aby bylo znovu spácháno něco jako válka v jihovýchodní Asii, a na ukončení brutálního finančního trestu Afghánistánu právě teď, který odráží to, co americká vláda udělala Vietnamu poté, co zastavil bombardování a spálit místo. Možná, že někdo dokonce uzná potřebu velkých delegací omluvy, porozumění, reparací a usmíření, spíše dříve než později, do Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie, Jemenu, Somálska a tak dále.
Zde je jedna z Tickových básní:
Ve: Návrat
V tomto horkém, vlhkém, zeleném světě
Vracím se, abych se toulal mezi
časem vyřezané hory, větrem vyřezávané pagody,
a nespočet tváří, kterým se zdají vrásky
vytesané bohy do masek dřiny a radosti.
To byly moje majáky a modlitební věže
volá mě znovu a znovu
namáhat nohy a plíce,
vyšplhat tak vysoko, jak jen dokážu,
hledat, co leží za tímto planoucím nebem
a pod naší vrásčitou kůží.
Letos bude moje putování
na výšinách a na úpatí těchto hor,
možná zahlédnout na vánek, v rybníku,
v černých očích dítěte nebo v úsměvu staršího,
v bludném a skromném divokém květu,
co všechno moje snažení nikdy nemohlo vidět.
