David Swanson, World BEYOND War, Říjen 7, 2022
Právě jsem četl Hledání příšer ke zničení od Christophera J. Coyna. Vydává ji Independent Institute (který se podle všeho věnuje osvobození bohatých, ničení socialismu atd.). Kniha začíná citováním vlivů jak na zastánce míru, tak na pravicové ekonomy.
Pokud bych měl seřadit důvody, proč chci zrušit válku, prvním z nich by bylo vyhýbání se jadernému holocaustu a druhým by byly investice do socialismu. Opětovné investování byť jen zlomku válečných výdajů do lidských a ekologických potřeb by zachránilo více životů, než si vyžádaly všechny války, zlepšilo by více životů, než všechny války zhoršily, a usnadnilo by globální spolupráci na naléhavých nedobrovolných krizích (klima, životní prostředí, nemoci). , bezdomovectví, chudoba), které válka brání.
Coyne kritizuje válečnou mašinérii za její zabíjení a zraňování, její náklady, korupci, ničení občanských svobod, narušování samosprávy atd., s tím vším souhlasím a oceňuji to. Zdá se však, že Coyne si myslí, že v podstatě cokoli jiného, co vláda dělá (zdravotní péče, vzdělávání atd.), zahrnuje stejné zlo pouze na omezené úrovni:
„Mnohým skeptikům vůči domácím vládním programům (např. sociálním programům, zdravotní péči, vzdělávání atd.) a centralizované ekonomické a politické moci v držení soukromých lidí a organizací (např. blahobyt společností, regulační zajetí, monopolní moc) je zcela příjemné přijmout grandiózní vládní programy, pokud spadají pod „národní bezpečnost“ a „obranu“. Rozdíly mezi domácími vládními programy a impériem jsou však spíše stupně než laskavosti.“
Coyne by se mnou, tuším, souhlasil, že vláda by byla méně zkorumpovaná a destruktivní, kdyby se vojenské financování přesunulo na společenské potřeby. Ale pokud je jako každý libertarián, kterého jsem se kdy ptal, odmítl by podpořit byť jen kompromisní postoj vložit část válečných výdajů do daňových škrtů pro gazilionáře a část z nich, řekněme, do zdravotnictví. Z principu by nebyl schopen podporovat vládní výdaje, i kdyby to byly méně špatné vládní výdaje, i když po všech těch letech skutečně zdokumentovaných zkušeností byla teoretická zla poskytování zdravotní péče lidem vyvrácena, i když korupce a plýtvání americkými zdravotními pojišťovnami daleko předčí korupci a plýtvání systémů s jedním plátcem v mnoha zemích. Stejně jako u mnoha problémů zůstává hlavní překážkou pro americké akademiky dostat se do teoretické práce, co se již dlouho osvědčilo v praxi.
Přesto je v této knize spousta věcí, s nimiž lze souhlasit, a pozoruhodně málo slov, se kterými lze nesouhlasit, i když motivace za tím jsou pro mě téměř nepochopitelné. Coyne proti americkým intervencím v Latinské Americe tvrdí, že nedokázaly prosadit americkou ekonomiku a ve skutečnosti jí udělaly špatné jméno. Jinými slovy, selhali podle svých vlastních podmínek. Skutečnost, že to nejsou moje podmínky a že jsem rád, že neuspěly, neztlumí kritiku.
Zatímco Coyne zmiňuje zabíjení a vysídlování lidí válkami, zaměřuje se více na finanční náklady – samozřejmě aniž by naznačoval, co by se s těmito prostředky dalo udělat pro zlepšení světa. To mi vyhovuje, pokud to jde. Pak ale tvrdí, že vládní úředníci, kteří se snaží ovlivnit ekonomiku, budou mít tendenci být sadisty šílenými po moci. Zdá se, že to ignoruje, jak relativně mírumilovné byly vlády ekonomik mnohem více vládou kontrolovaných než USA. Coyne neuvádí žádné důkazy, které by bránily tomu, co se zdá být zjevnou realitou.
Zde je Coyne o všudypřítomnosti „ochranného státu“: „[Č]innosti ochranného státu ovlivňují a ovlivňují téměř všechny oblasti domácího života – ekonomické, politické a sociální. Ve své ideální podobě bude minimální ochranný stát pouze vynucovat smlouvy, poskytovat vnitřní bezpečnost na ochranu práv a zajišťovat národní obranu proti vnějším hrozbám.“ Ale to, před čím varuje, se zdá být vytaženo z textu z 18. století bez ohledu na staleté zkušenosti. Mezi socialismem a tyranií nebo mezi socialismem a militarismem neexistuje žádná korelace v reálném světě. Přesto má Coyne naprostou pravdu, pokud jde o militarismus narušující občanské svobody. Poskytuje skvělý popis ošklivého selhání americké války proti drogám v Afghánistánu. Zahrnuje také dobrou kapitolu o nebezpečí zabijáckých dronů. Byl jsem velmi rád, že to vidím, protože věci byly z velké části normalizovány a zapomenuty.
U každé protiválečné knihy se snažím objevit nějaké náznaky, zda autor upřednostňuje zrušení nebo pouze reformu války. Zpočátku se zdá, že Coyne upřednostňuje pouze změnu priorit, nikoli zrušení: „Názor, že vojenský imperialismus je primárním prostředkem zapojení do mezinárodních vztahů, musí být odstraněn ze svého současného piedestalu.“ Měl by to být tedy druhotný prostředek?
Coyne se také nezdá, že by vypracoval skutečný plán pro život bez války. Upřednostňuje nějaký druh globálního mírotvorby, ale žádnou zmínku o globální tvorbě zákonů nebo globálním sdílení bohatství – ve skutečnosti jen oslavu národů, které o věcech rozhodují bez globálního vládnutí. Coyne chce to, čemu říká „polycentrická“ obrana. Zdá se, že jde o ozbrojenou a násilnou obranu menšího rozsahu, lokálně určenou, popsanou v obchodní škole, ale ne o organizovanou neozbrojenou obranu:
„Během hnutí za občanská práva nemohli afroameričtí aktivisté spolehlivě očekávat monocentrickou, státem poskytovanou obranu, která je ochrání před rasovým násilím. V reakci na to podnikatelé v afroamerické komunitě zorganizovali ozbrojenou sebeobranu, aby ochránili aktivisty před násilím.
Pokud jste nevěděli, že hnutí za občanská práva bylo především úspěchem násilných podnikatelů, co jste právě četli?
Coyne bezdůvodně oslavuje nákup zbraní – samozřejmě bez jediné statistiky, studie, poznámky pod čarou, srovnání výsledků mezi vlastníky a nevlastníky zbraní nebo srovnání mezi národy.
Ale pak – trpělivost se vyplácí – na konci knihy přidává nenásilnou akci jako jednu z forem „polycentrické obrany“. A zde je schopen uvést skutečné důkazy. A zde stojí za citaci:
„Myšlenka nenásilné akce jako formy obrany se může zdát nerealistická a romantická, ale tento pohled by byl v rozporu s empirickým záznamem. Jak poznamenal [Gene] Sharp, „Většina lidí si neuvědomuje, že . . . nenásilné formy boje byly také používány jako hlavní prostředek obrany proti cizím vetřelcům nebo vnitřním uzurpátorům.“(54) Byly také využívány marginalizovanými skupinami k ochraně a rozšíření jejich individuálních práv a svobod. V posledních několika desetiletích lze vidět příklady rozsáhlých nenásilných akcí v Pobaltí, Barmě, Egyptě, Ukrajině a arabském jaru. Článek z roku 2012 v Financial Times zdůraznil „šíření divokého požáru systematicky nenásilného povstání“ po celém světě a poznamenal, že to „velmi vděčí strategickému myšlení Genea Sharpa, amerického akademika, jehož návod, jak svrhnout svého tyrana, Od diktatury k Demokracie je biblí aktivistů od Bělehradu po Rangún.“(55) Audrius Butkevičius, bývalý litevský ministr obrany, stručně vystihuje sílu a potenciál nenásilí jako prostředku obrany založené na občanech, když poznamenal: „Raději bych tato kniha [kniha Gene Sharpa, Civilian-Based Defense] než jaderná bomba.“
Coyne pokračuje v diskusi o vyšší úspěšnosti nenásilí vůči násilí. Co tedy násilí v knize stále dělá? A co vláda jako Litva, která připravuje národní plány na neozbrojenou obranu – zkazilo to jejich kapitalistické duše za hranici vykoupení? Mělo by se to dělat pouze na úrovni sousedství, aby to bylo mnohem slabší? Nebo je národní neozbrojená obrana zřejmým krokem k usnadnění nejúspěšnější přístup, který máme? Bez ohledu na to, Coyneovy závěrečné stránky naznačují posun směrem k odstranění války. Z toho důvodu zařazuji tuto knihu do následujícího seznamu.
KOLEKCE ZRUŠENÍ VÁŽE:
In Search of Monsters to Destroy Christopher J. Coyne, 2022.
Největší zlo je válka, Chris Hedges, 2022.
Abolishing State Violence: A World Beyond Bombs, Borders and Cages od Ray Acheson, 2022.
Proti válce: Budování kultury míru od papeže Františka, 2022.
Etika, bezpečnost a válečný stroj: Skutečné náklady na armádu od Neda Dobose, 2020.
Pochopení válečného průmyslu od Christiana Sorensena, 2020.
Žádná další válka od Dana Kovalika, 2020.
Síla skrze mír: Jak demilitarizace vedla k míru a štěstí v Kostarice a co se může zbytek světa naučit od malého tropického národa, Judith Eve Lipton a David P. Barash, 2019.
Sociální obrana od Jørgena Johansena a Briana Martina, 2019.
Murder Incorporated: Kniha druhá: Oblíbená zábava Ameriky od Mumia Abu Jamal a Stephena Vittorii, 2018.
Waymakers for Peace: Hiroshima and Nagasaki Survivors Speak Melinda Clarke, 2018.
Prevence War and Promoting Peace: A Guide for Health Professionals edited William Wiist and Shelley White, 2017.
Podnikatelský plán pro mír: Budování světa bez války od Scilla Elworthy, 2017.
Válka nikdy není jen od Davida Swansona, 2016.
Globální bezpečnostní systém: Alternativa k válce od World Beyond War, 2015, 2016, 2017.
A Mighty Case Against War: What America Missed in US History Class and What We (All) Can Do Now Kathy Beckwith, 2015.
Válka: Zločin proti lidskosti Roberto Vivo, 2014.
Katolický realismus a zrušení války David Carroll Cochran, 2014.
Waging Peace: Global Adventures of a Lifelong Activist od Davida Hartsougha, 2014.
War and Delusion: A Critical Examination od Laurie Calhoun, 2013.
Shift: The Beginning of War, the Ending of War od Judith Hand, 2013.
War No More: The Case for Abolition od Davida Swansona, 2013.
The End of War od Johna Horgana, 2012.
Přechod k míru od Russella Faure-Brac, 2012.
Od války k míru: Průvodce po příštích sto letech od Kenta Shifferda, 2011.
Válka je lež od Davida Swansona, 2010, 2016.
Beyond War: The Human Potential for Peace od Douglas Fry, 2009.
Living Beyond War od Winslow Myers, 2009.
Enough Blood Shed: 101 Solutions to Violence, Terror, and War Mary-Wynne Ashford s Guyem Daunceym, 2006.
Planet Earth: The Latest Weapon of War od Rosalie Bertell, 2001.
Boys Will Be Boys: Breaking the Link Between Masculinity and Violence Myriam Miedzian, 1991.
