Autor Fred Norman, World BEYOND War, Prosinec 30, 2021
Jednoho dne přistoupila malá dívka ve třídě ke svému učiteli a zašeptala jako tajemství: "Učiteli, co to byla válka?" Její učitel si povzdechl a odpověděl: „Řeknu ti to
pohádka, ale nejdřív vás musím upozornit, že není
příběh, kterému budete rozumět; je to pohádka pro dospělé -
oni jsou otázka, ty jsi odpověď – jednou…“
Řekla, kdysi dávno…
existovala země, která byla vždy ve válce
— každou hodinu každého dne každého roku —
oslavovalo válku a ignorovalo ty, kteří zemřeli,
stvořilo své nepřátele a zabíjelo a lhalo,
mučila a vraždila, vraždila a plakala
do světa potřeb bezpečnosti, svobody a míru
které dobře skrývaly chamtivost, díky níž rostou zisky.
Fikce a fantasy, samozřejmě, ale představte si to, pokud můžete,
a představte si také obyvatele té fiktivní země,
ti, kteří se smáli a bavili se a byli v teple a dobře najedení,
kteří si vzali své milé a měli děti, které vedly
životy svobodných v domovech statečných plných twitterů
a tweety a občasné brekoty šťastných mluvících tvorů,
celá rodina hraje roli pohádkových chytrých,
skutečná fiktivní země, ve které nikdo nikdy, nikdy
jednou za jediný den vynaložil veškeré úsilí k ukončení válek
to z jejich země udělalo zemi, která byla vždy ve válce.
Představte si také nepřítele, ty, kteří byli bombardováni
a hučel, vytáhl do ulic a střílel, ty
jejichž rodiny byly zničeny, synové, kteří se dívali
jejich otcové zabili, dcery, které viděly své matky
porušili, rodiče, kteří klesli k zemi jako jejich
dětské životy nasákly půdu, na které klečely,
ti, kteří budou navždy nepřítelem země
kteří byli vždy ve válce, ti, kteří budou navždy nenávidět
země, která byla vždy ve válce, a nenávidět její lid.
A tak se svět rozdělil: jedna polovina se koupala ve štěstí
lži, z poloviny prosáklé krví; obě poloviny často jedna,
k nerozeznání mrtvým, lhostejný ke zmrzačeným,
jeden gigantický svět bídy, IED, paží a nohou,
rakve a pohřby, mužů v slzách, žen v černém,
ze zlatých hvězd, modrých hvězd, hvězd a pruhů, z černé a červené,
barvy anarchistů, zelené a pruhy bílé,
nenáviděný a nenávistný, obávaný a strach, hrůza.
Řekla, kdysi dávno…
nebo slova v tomto smyslu, slova pro dospělé pro uši dospělých,
a dítě řeklo: "Učiteli, já tomu nerozumím,"
a učitel řekl: „Já vím a jsem rád. já
zavede vás na kopec, který ve dne odráží slunce
a září v noci v měsíčním světle. Vždy svítí.
Je to živé. Na něm bliká 6,000 6,000 hvězd, XNUMX XNUMX
vzpomínky, 6,000 důvodů, proč ty války ne
pochopit, jsou války, které už nikdy nebudeme mít,
protože v této pohádce se jednoho dne lidé probudili,
lidé mluvili a země, která vždy byla
byl ve válce byl nyní v míru a nepřítel ne
nutně přítel, už nebyl nepřítel a malý
děti nechápaly a svět se radoval,“
na což dítě prosilo: „Vezmi mě na tento kopec.
Přeji si chodit mezi hvězdy a hrát si s nimi
v míru."
Kdysi dávno — pohádka,
učitelský sen, spisovatelský slib
všem dětem – nemůžeme selhat
ta malá holčička – teď je čas.
© Fred Norman, Pleasanton, CA
