Berlínský bulletin č. 134, 25. září 2017
Od Victora Grossmana
Klíčovým výsledkem německých voleb není to, že Angela Merkelová a její dvojstrana, Křesťanskodemokratická unie (CDU) a bavorská CSU (Křesťanskosociální unie), dokázaly zůstat ve vedení s největším počtem hlasů, ale to, že byly zablokovány. největší ztrátu od jejich založení.
Druhým klíčovým výsledkem je, že byla zablokována i sociální demokracie (SPD), rovněž s nejhoršími výsledky od války. A protože tito tři byli poslední čtyři roky oddáni v koaliční vládě, jejich nadávky ukázaly, že mnozí voliči nebyli těmi šťastnými a spokojenými občany, které si často představovala Vy-nikdy-neměla-tak-dobrá- Merkelová, ale mají obavy. , naštvaný a naštvaný. Tak rozzlobení, že odmítli vedoucí strany Establishmentu, ty, které zastupují a hájí status quo.
Třetí klíčový příběh, skutečně alarmující, je ten, že osmina voličů, téměř 13 procent, ventilovala svůj hněv extrémně nebezpečným směrem – pro mladou stranu Alternativa pro Německo (AfD), jejíž lídři jsou volně rozděleni mezi krajní pravici. rasisté a extrémně pravicoví rasisté. S asi 80 hlasitými poslanci v novém Bundestagu – jejich prvním celostátním průlomu – jim média nyní musí dát mnohem více prostoru než dříve, aby chrlila své jedovaté poselství (a většina médií k nim byla až dosud více než štědrá).
Toto nebezpečí je nejhorší v Sasku, nejsilnějším východoněmeckém státě, kde vládne od sjednocení konzervativní CDU. AfD se prosadila na první místo s 27 %, těsně porazila CDU o desetinu procentního bodu, což je jejich první takové vítězství v jakémkoli státě (levice získala 16.1, SPD jen 10.5 % v Sasku). Obraz byl až příliš podobný ve velké části podřadného, diskriminovaného východního Německa a také v kdysi sociálně demokratické baště, v regionu Porýní-Porúří v západním Německu, kde mnoho dělnické třídy a ještě více nezaměstnaných hledalo nepřátele status quo – a zvolili AfD. Muži všude více než ženy.
Je těžké ignorovat historické knihy. V roce 1928 získali nacisté pouze 2.6 %, v roce 1930 to bylo 18.3 %. Do roku 1932 – do značné míry kvůli hospodářské krizi – se stali nejsilnější stranou s více než 30 %. Svět ví, co se stalo v roce následujícím. Události se mohou rychle pohybovat.
Nacisté stavěli na nespokojenosti, hněvu a antisemitismu a směřovali hněv lidí proti Židům namísto skutečně vinných milionářů Kruppse nebo Deutsche Bank. Až příliš podobně nyní AfD směřuje hněv lidí, tentokrát jen výjimečně proti Židům, ale spíše proti muslimům, „islamistům“, imigrantům. Fixovali se na tyto „jiné lidi“, kteří jsou údajně hýčkáni na úkor „dobrých německých“ pracujících lidí, a obviňují Angelu Merkelovou a její koaliční partnery, sociální demokraty – i když oba v této otázce spěšně ustoupili a směřující ke stále větším omezením a deportacím. Ale nikdy dost rychle pro AfD, která používá stejnou taktiku jako v minulých letech, zatím s až příliš podobným úspěchem. Více než milion voličů CDU a téměř půl milionu voličů SPD změnilo v neděli věrnost hlasováním pro AfD.
Existuje mnoho paralel jinde v Evropě, ale také téměř na každém kontinentu. Vybranými viníky jsou v USA tradičně Afroameričané, ale pak Latinoameričané a nyní – stejně jako v Evropě – muslimové, „islamisté“, imigranti. Pokusy čelit takové taktice protikampaněmi na poplach a nenávist k Rusům, Severokorejcům nebo Íráncům celou věc jen zhoršují – a mnohem nebezpečnější, pokud jde o země s obrovskou vojenskou silou a atomovými zbraněmi. Ale podobnosti jsou děsivé! A v Evropě je Německo, ve všech kromě atomových zbraní, nejsilnější zemí.
Neexistovaly pro odpůrce „udržení kurzu“ jiné, lepší alternativy než AfD? Svobodní demokraté, zdvořilá parta s vazbami téměř výhradně na velký byznys, byli schopni dosáhnout silného návratu z hrozícího kolapsu s uspokojivými 10.7 procenta, ale ne kvůli svým nesmyslným sloganům a chytrému, bezzásadovému vůdci, ale proto, že nebyl stranou vládnoucího establishmentu.
Nebyli to ani Zelení a DIE LINKE (Levice). Na rozdíl od dvou hlavních stran si obě polepšily oproti těm z roku 2013 – ale jen o 0.5 % pro Zelené a 0.6 % pro levici, lepší než prohra, ale obě velké zklamání. Zelení se svým stále prosperujícím, intelektuálním a profesionálním trendem nenabízeli žádný velký rozchod s Establishmentem.
Levice, navzdory neustále špatnému mediálnímu zacházení, měla mít velkou výhodu. Postavila se proti nepopulární národní koalici a zaujala bojová stanoviska v mnoha otázkách: stažení německých jednotek z konfliktů, žádné zbraně do konfliktních oblastí (nebo kdekoli), vyšší minimální mzdy, dřívější a humánní důchody, skutečné zdanění milionářů a miliardářů, kteří okrádají Němci a svět.
Vybojovalo několik dobrých bojů a přimělo tak ostatní strany k určitým zlepšením ze strachu z levicových zisků. Připojila se ale také ke koaličním vládám ve dvou východoněmeckých spolkových zemích a v Berlíně (dokonce v čele jednoho z nich, v Durynsku). Usilovně, i když marně, se snažil spojit dva další. Ve všech takových případech krotila své požadavky, vyhýbala se rozkolísání člunu, alespoň příliš, protože to mohlo bránit nadějím na vážnost a na postup z „neposlušného“ rohu, který mu byl obvykle připisován. Příliš zřídka nacházelo cestu pryč od verbálních bitev a na ulici, hlasitě a agresivně podporovalo stávkující a lidi, jimž hrozí velké propouštění nebo vystěhování bohatými šlechtici, jinými slovy se zapojilo do skutečné výzvy celému nemocnému status quo, dokonce i porušovalo vládne tu a tam, ne s divokými revolučními hesly nebo rozbitými okny a vypálenými popelnicemi, ale s rostoucím odporem veřejnosti a zároveň nabízí věrohodné vyhlídky do budoucnosti, blízké i vzdálené. Tam, kde to chybělo, zejména ve východním Německu, to také rozzlobení nebo znepokojení lidé považovali za součást establišmentu a obránce status quo. Někdy, na místní, dokonce i státní úrovni, tato rukavice sedí až příliš dobře. Svou roli sehrál téměř úplný nedostatek kandidátů z dělnické třídy. Takový akční program by se zdál jedinou skutečnou odpovědí na hrozivé rasisty a fašisty. Ke cti je, že se postavila proti nenávisti k imigrantům, i když ji to stálo mnoho jednorázových protestních voličů; 400,000 XNUMX přešlo z levice do AfD.
Jedna útěcha; v Berlíně, kde patří k místní koaliční vládě, se levici dařilo, zejména ve východním Berlíně, přímo znovu zvolila čtyři kandidáty a ve dvou dalších čtvrtích se přiblížila více než kdy jindy, zatímco militantní levicové skupiny v Západním Berlíně získaly více než ve starších Východoberlínské pevnosti.
Na národní úrovni může být dramatický vývoj v nedohlednu. Vzhledem k tomu, že SPD odmítá obnovit svou nešťastnou koalici s Merkelovou dvojstranou, bude nucena získat většinu křesel v Bundestagu a spojit se jak s velkým byznysem FDP, tak s rozervanými, kolísajícími Zelenými. Oba se srdečně nemají rádi, zatímco mnoho místních zelených je proti dohodě s Merkelovou nebo stejně pravicovou FDP. Mohou se tito tři spojit a vytvořit takzvanou „jamajskou koalici“ – založenou na barvách vlajky této země, černé (CDU-CSU), žluté (FDP) a zelené? Pokud ne, co potom? Vzhledem k tomu, že se s krajně pravicovou AfD nikdo nepřipojí – každopádně zatím ne – žádné řešení není viditelné a možná ani možné.
Hlavní otázka je především až příliš jasná; bude možné potlačit hrozbu večírku plného ozvěny děsivé minulosti a plného svých obdivovatelů, kteří se stále otevřeněji chtějí reinkarnovat a jsou připraveni použít jakoukoli a každou metodu k dosažení svých nočních snů. A lze v rámci porážky této hrozby odrazit taková hrozící nebezpečí pro světový mír?
