David Swanson, World BEYOND WarZáří 9, 2021
Americké střední školy by měly vyučovat kurzy o Guantánamu: co nedělat ve světě, jak ho ještě nezhoršit a jak tuto katastrofu nezhoršit nad rámec veškeré hanby a zotavení.
Zatímco strháváme sochy Konfederace a nadále brutálně týráme oběti v Guantánamu, přemýšlím, jestli by v roce 2181, kdyby tu ještě byl Hollywood, natáčel filmy z pohledu vězňů z Guantánama, zatímco by americká vláda páchala nová a odlišná zvěrstva, kterým bude v roce 2341 statečně čelit.
Jinými slovy, kdy se lidé naučí, že problém je v krutosti, ne v její specifické podobě?
Účelem věznic v Guantánamu byla a je krutost a sadismus. Jména jako Geoffrey Miller a Michael Bumgarner by se měla stát trvalými synonymy pro zvrácené odlidšťování obětí v klecích. Válka údajně skončila, což ztěžuje stárnoucím mužům, kteří byli nevinnými chlapci, „návrat“ na „bojiště“, pokud budou osvobozeni z pekla na zemi ukradeného Kubě, ale nic z toho nikdy nedávalo smysl. Jsme u Prezidenta číslo 3 od doby, kdy byly poprvé slibovány uzavření Guantánama, přesto Guantánamo sténá a chrastí dál a brutálně týrá své oběti i jejich věznitele.
„Nezapomeňte na nás zde“ je název knihy Mansúra Adayfiho o jeho životě od 19 do 33 let, který strávil v Guantánamu. Nemohl být vnímán jako mladík, jakým byl, když byl poprvé unesen a mučen, a místo toho byl vnímán – nebo alespoň předstírán – jako důležitý vysoce postavený protiamerický terorista. To nevyžadovalo, aby byl vnímán jako lidská bytost, právě naopak. Ani to nemuselo dávat smysl. Nikdy neexistovaly žádné důkazy o tom, že Adayfi byl osobou, za kterou byl obviňován. Někteří z jeho vězňů mu řekli, že vědí, že je to lež. Nikdy nebyl obviněn z žádného zločinu. V určitém okamžiku se však americká vláda rozhodla předstírat, že je jiným vysoce postaveným velitelem teroristů, a to i přes nedostatek jakýchkoli důkazů ani vysvětlení, jak mohli takovou osobu omylem zajmout, když si představovali, že je to někdo jiný.
Adayfiho příběh začíná jako mnoho jiných. Nejprve byl zneužíván CIA v Afghánistánu: visel ze stropu ve tmě, nahý, bil ho, mučili ho elektrickým proudem. Pak byl zavřený v kleci v Guantánamu, aniž by tušil, ve které části Země se nachází, ani proč. Věděl jen, že se dozorci chovali jako šílenci, panikařili a křičeli jazykem, kterému nerozuměl. Ostatní vězni mluvili různými jazyky a neměli důvod si navzájem důvěřovat. Lepší dozorci byli hrozní a Červený kříž ještě horší. Zdálo se, že neexistují žádná práva, kromě práv leguánů.
Dozorci při každé příležitosti vtrhli dovnitř a bili vězně, nebo je odvlekli k mučení/výslechu či samotce. Zbavili je jídla, vody, zdravotní péče nebo úkrytu před sluncem. Svlékali je a „prohledávali dutiny“. Posmívali se jim i jejich náboženství.
Adayfiho vyprávění se však rozvíjí v příběh o boji, organizování a sjednocování vězňů k nejrůznějším formám odporu, násilnému i jinému. Náznak toho se objevuje už na začátku v jeho atypické reakci na obvyklou hrozbu, že tam přivede matku a znásilní ji. Adayfi se této hrozbě zasmál, věřil, že jeho matka dokáže dozorce dostat do pořádku.
Jedním z hlavních dostupných a používaných nástrojů byla hladovka. Adayfi byl po léta krmen násilím. Mezi další taktiky patřilo odmítání vyjít z klece, odmítání odpovídat na nekonečné absurdní otázky, ničení všeho v kleci, vymýšlení si skandálních doznání k teroristické činnosti po celé dny výslechů a následné upozorňování na to, že to všechno jsou vymyšlené nesmysly, dělání hluku a postřikování dozorců vodou, močí nebo výkaly.
Lidé, kteří to místo spravovali, se rozhodli s vězni zacházet jako s podlidskými bestiemi a docela dobře se jim dařilo přimět je, aby tuto roli hráli. Dozorci a vyšetřovatelé uvěřili téměř čemukoli: že vězni mají tajné zbraně, rádiovou síť nebo že každý z nich byl hlavním spojencem Usámy bin Ládina – čemukoli jinému, než že jsou nevinní. Neúprosné výslechy – facky, kopance, zlomená žebra a zuby, mrazení, stresové polohy, hlukové přístroje, světla – pokračovaly, dokud jste nepřiznali, že jste tím, za koho se vydávali, ale pak vás čekalo zlé, pokud jste o této neznámé osobě nevěděli spoustu detailů.
Víme, že někteří dozorci si opravdu mysleli, že všichni vězni jsou šílení vrazi, protože někdy si z nového dozorce, který usnul, udělali legraci a po probuzení k němu dali vězně. Výsledkem byla čirá panika. Víme ale také, že to byla volba vnímat devatenáctiletého mladíka jako vysoce postaveného generála. Byla to volba předpokládat, že po letech a letech otázky „Kde je bin Ládin?“ bude jakákoli skutečně existující odpověď stále relevantní. Byla to volba použít násilí. Víme, že to byla volba použít násilí kvůli rozsáhlému několikaletému experimentu ve třech dějstvích.
V prvním dějství věznice zacházela se svými oběťmi jako s monstry, mučila je, prohledávala je donaha, běžně je bila, odebírala jim jídlo atd., a to i při pokusech podplatit vězně, aby se navzájem špehovali. Výsledkem byl často násilný odpor. Jedním ze způsobů, jak Adayfi někdy zmírnil nějakou újmu, bylo žebrání jako Brácha Králík. Pouze tím, že vyznal svou hlubokou touhu být držen poblíž křičících hlasitých vysavačů, které tam byly umístěny, ne proto, aby uklízely, ale proto, aby dělaly takový hluk 24 hodin denně, že by se nedalo mluvit ani myslet, se od nich dostal pryč.
Vězni se organizovali a kovali pikle. Dělali peklo, dokud vyšetřovatelé nepřestali mučit jednoho z nich. Společně vylákali generála Millera na pozici, než ho udeřili do obličeje trusou a močí. Rozbili jim klece, vytrhali toalety a ukázali, jak mohou uniknout dírou v podlaze. Vyhlásili masovou hladovku. Dali americké armádě mnohem více práce – ale copak to armáda nechtěla?
Adayfi se šest let nespojil se svou rodinou. Stal se takovým nepřítelem svých mučitelů, že napsal prohlášení, v němž chválil zločiny z 11. září a slíbil, že pokud se dostane na svobodu, bude bojovat proti USA.
Ve druhém dějství, poté, co se Barack Obama stal prezidentem a slíbil uzavření Guantánama, ale neuzavřel ho, byl Adayfimu povolen právník. Právník s ním zacházel jako s lidskou bytostí – ale až poté, co byl zděšen ze setkání s ním a nevěřil, že se setkává se správnou osobou; Adayfi neodpovídal svému popisu nejhoršího z nejhorších.
A vězení se změnilo. Stalo se z něj v podstatě standardní vězení, což byl takový krok vpřed, že vězni plakali radostí. Mohli dovolit vstup do společných prostor, aby si sedli a povídali si. Mohli si vzít knihy, televize a odřezky kartonu na umělecké projekty. Mohli se učit a chodit ven do rekreační oblasti s výhledem na oblohu. A výsledkem bylo, že nemuseli neustále bojovat, vzpírat se a být bití. Sadisté mezi dozorci neměli moc co dělat. Adayfi se naučil anglicky, obchodovat a učit se umění. Vězni a dozorci navazovali přátelství.
Ve 3. dějství, v reakci na nic, zřejmě kvůli změně velení, byla znovu zavedena stará pravidla a brutalita a vězni reagovali jako dříve, znovu zahájili hladovku, a když byli úmyslně vyprovokováni poškozováním Koránu, znovu se obrátili na násilí. Dozorci zničili všechny umělecké projekty, které vězni vytvořili. A americká vláda nabídla Adayfimu propuštění, pokud bude u soudu nečestně svědčit proti jinému vězni. Odmítl.
Když byl Mansúr Adayfi konečně osvobozen, nestalo se tak bez omluvy, s výjimkou neoficiální omluvy od plukovníka, který přiznal, že si je vědom jeho neviny. Propuštěn byl tak, že byl donucen odvést na místo, které neznal, do Srbska, s roubíkem v ústech, se zavázanýma očima, s kapucí na uších, s chrániči uší a spoutaným. Nic se nedozvěděl, protože účelem celého podniku bylo od začátku vyhnout se jakémukoli poznání.
