Autor: Živadin Jovanović, předseda Bělehradského fóra pro svět rovných, 29. března 2021
Bělehradské fórum pro svět rovných, Klub generálů a admirálů Srbska a řada dalších nezávislých, nestranných neziskových organizací nepřetržitě označují 24. března 1999, datum začátku vojenské agrese NATO od roku rok 2000 dosud, pořádání vzpomínkových obřadů, domácích i mezinárodních konferencí, kladení věnců k památníkům obětí agrese, vydávání knih, vydávání prohlášení a připomínání přátel a partnerů v tuzemsku i zahraničí, aby se také účastnili těchto aktivit . To tvoří samostatnou součást celkových vzpomínkových aktivit srbské společnosti a v poslední době také státních institucí Srbska. Letošní aktivity musely být v souladu s opatřeními provedenými v důsledku pandemie Covid-19.
Prvním a nejdůležitějším důvodem je pocit morální povinnosti vůči lidským obětem, vojenským, policejním i civilním, protože všechny jsou nevinnými oběťmi padlými na zem vlastní země ze zbraní cizího agresora. Samotná agrese si vyžádala 3,500 4,000 - 1,100 10,000 lidských životů, z nichž více než XNUMX bylo vojenských a policejních pracovníků, zatímco zbytek zahrnoval civilisty, ženy a děti, pracovníky, zaměstnance veřejnoprávního televizního vysílání, cestující ve vlacích a autobusech, vysídlené osoby na pohyb. Počty těch, kteří zemřeli po ozbrojené agresi, nejprve z asi XNUMX XNUMX zraněných, poté těch, kteří zahynuli z rozptýlených kazetových bomb, a těch, kteří podlehli následkům použití raket naplněných ochuzeným uranem a otravy škodlivé plyny vznikající při bombardování rafinerií a chemických závodů je třeba ještě určit. Dnes si je všechny pamatujeme a vzdáváme naši nejhlubší poctu. Jsme přesvědčeni, že dnešní mládež a všechny budoucí generace si také budou pamatovat tyto oběti, protože si uvědomují, že tato vzpomínka je morální povinností celého národa, což je podmínkou zachování důstojnosti a mírové budoucnosti.
Druhým důvodem je hájit pravdu, nenechat žádný prostor pro padělání, lži a triky, jejichž cílem bylo tehdy a nyní snížit odpovědnost agresora tím, že obětuje oběť. Z tohoto důvodu musíme objasnit, že válka NATO nebyla ani zásahem, ani vzdušnou kampaní, ani „malou kosovskou válkou“, dokonce ani pouhým bombardováním, ale naopak nelegální agresí spáchanou bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, do očí bijící porušení Charty OSN, závěrečného aktu OBSE, základních principů mezinárodního práva a zejména porušení Zakládajícího aktu NATO z roku 1949 a příslušných vnitrostátních ústav členských států EU. Jednalo se o první válku na evropské půdě od druhé světové války vedenou proti nezávislému a suverénnímu státu, který ani neútočil, ani jinak neohrožoval NATO ani některý z jejích jednotlivých členských států. NATO tak zasadilo těžkou ránu odkazům druhé světové války a dohod dosažených v Teheránu, Jaltě, Postupimi a Helsinkách. Jeho agrese vůči Srbsku (Svazové republice Jugoslávii) v roce 1999 podkopala základní principy mezinárodních vztahů a bezpečnostního systému, pro který byly zabity desítky milionů lidí. 24. března 1999 vstoupil do historie jako bod obratu ve světovém vztahu, který symbolizuje vrchol uni-polární nadvlády, začátek jejího pádu a vznikající multipolární světový řád. Ani jednou jsme neslyšeli, že zahájením útoku na Jugoslávii si NATO a její vedoucí moc chtěly zachovat svou mezinárodní důvěryhodnost. Výsledkem byl pravý opak.
Agresor chtěl válku všemi prostředky, nikoli mírové a udržitelné řešení pro Kosovo a Metohiju, to nejmenší k ochraně lidských práv nebo vyhnutí se „humanitární katastrofě“. Chtělo to válku, která by ospravedlnila existenci NATO v éře po studené válce a obrovské rozpočtové prostředky na zbrojení, tedy obrovské zisky pro vojensko-průmyslový komplex. NATO chtělo, aby válka v praxi demonstrovala implementaci doktríny expanze na východ, do ruských hranic a také vytvořila precedens pro globalizaci ozbrojeného intervencionismu bez dodržování mezinárodního práva a role Rady bezpečnosti OSN. Jednalo se o utajení rozmístění amerických vojsk na Balkánském poloostrově, o rozmnožování řetězce nové vojenské základny USA od Bond Steel v provincii Kosovo a Metohija po tucet dalších základen od Černého po Baltské moře. Evropa se hluboce přiznávala k účasti na válce sama proti sobě. Skutečnost, že se Evropa stále nedokáže soustředit na sebe, své vlastní zájmy a identitu, zatímco tlačí na Srbsko, aby přijalo násilnou krádež části svého státního území (Kosovo a Metohija) a souhlasilo s revizí Daytonské dohody a vytvořením jednotného Bosna a Hercegovina jen svědčí o znepokojivém syndromu minulosti, který nyní ohrožuje její nezávislost, jednotu a rozvoj.
Zatřetí, protože nesouhlasíme s porážkou a sklonem některých médií z takzvaného nevládního sektoru a některých veřejných osobností, které interpretují agresi NATO způsobem, který snižuje odpovědnost agresora, a zároveň navrhuje, aby Srbsko ve jménu domnělý realismus a kvůli „lepší budoucnosti“, by měl téma agrese odložit a „ulevit si“ od Kosova a Metohije jako zátěž udusující její pokrok. Odpovědnost NATO za agresi a spojenectví s teroristickou a separatistickou UCK však nelze nijak snížit, ze všeho nejméně ji lze přenést na Srbsko. To by bylo ostudné pro Srbsko a srbský lid a velmi škodlivé pro Evropu a budoucnost globálních vztahů. Budoucnost evropské identity, autonomie, bezpečnosti a spolupráce do značné míry závisí na přezkoumání agrese z roku 1999 vůči Jugoslávii, jejíž přijetí bylo historickou chybou. Jinak bude nadále vážně bránit svým vlastním zájmům.
Přestože je Srbsko oddané Evropě, nemůže zaplatit cenu za obnovení narušené jednoty EU a NATO a / nebo za sledování geopolitických cílů svých klíčových členů, a to vzdáním se Kosova a Metohije, jejího státního, kulturního a duchovního základu. Jsem přesvědčen, že Srbsko bude i nadále odhodláno mírové, spravedlivé a udržitelné řešení v souladu se základními zásadami míru, bezpečnosti a spolupráce při dodržování své ústavy a rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244. Zdaleka největší podíl lidstva přišel na pochopení, že neexistují žádné humanitární války nebo války na ochranu obyvatelstva. „Barevné revoluce“ a řízené střely nepomáhají „exportovat“ demokracii a lidská práva, ale slouží spíše zájmům o nadvládu nad liberálním nadnárodním podnikovým kapitálem. Na rozdíl od toho, co může politika síly a samozvaná „výjimečnost“ předpokládat, nelze historii zastavit, ani se nereinkarnovat uni-polarita.
Začtvrté, jsme hluboce znepokojeni nekonečnou eskalací globálních vztahů, zbrojním závodem, absencí dialogu mezi vedoucími mocnostmi a prohlubováním nedůvěry mezi klíčovými zúčastněnými stranami v evropských a globálních vztazích. Veřejné označení jaderných mocností a stálých členů Rady bezpečnosti OSN jako protivníků, plány na vytvoření „demokratických koalic“ zaměřených na konfrontaci s „autoritářskými systémy“, masová vojenská cvičení rozmístěná od Atlantiku a Baltu po Indicko-Pacifik, aby „obsahovala“ „maligní vlivy“ - signalizují vážné zhoršení globálních vztahů a riskují nepředvídatelné důsledky. To vše se netýká pouze velmocí, i když je na nich většinou závislých, ale také se nepříznivě odráží na postavení a vývoji všech zemí světa, včetně také postavení Srbska a dalších malých a středních zemí. Mír je nedělitelný, stejně tak i nebezpečí pro mír a bezpečnost. Proto vyzýváme k dialogu na nejvyšší úrovni stálých členů Rady bezpečnosti OSN, naléhavému uvolnění napětí, zastavení prohlubování nedůvěry, dodržování rovnosti a partnerství při řešení hlavních naléhavých mezinárodních výzev a problémů, jako je pandemie Covid 19, prohlubování globálního hospodářského a sociální rozdíly, oteplování klimatu, závody ve zbrojení a mnoho skutečných nebo potenciálních konfliktů.
Za páté, protože nechceme být svědky opakování úzkosti, obětí a devastace, které náš národ utrpěl během a po agresi NATO v roce 1999, a to kdekoli na světě. Tragický osud dětí v Bělehradě, Varvarinu, Korisi, Kosovské Mitrovici a Murinu se nesmí opakovat.
